Na stará kolena?

Až do svých pětačtyřiceti let jsem považoval  SPORT za nějaké velmi neslušné slovo a na lidi aktivně sport provozující jsem pohlížel jako na něco nepochopitelného. O běžcích ani nemluvě. Mojí jedinou sportovní aktivitou pak byla občasná návštěva plaveckého bazénu, kde jsem v poměru 9:1 ve prospěch k tobogánu trávil hodinu, hodinu a půl.

Když mě ale o Vánocích banálně chytly průdušky a já se z toho dva měsíce nemohl vykřesat, i já – jakožto chlap – tedy velmi ješitná bytost, jsem musel uznat, že pravděpodobně dělám někde chybu. Začal jsem tedy přemýšlet, co dál. Už samotné přemýšlení nebylo jednoduché, neboť kromě ješitnosti jsem i pohodlný, ale naštěstí jsem si uvědomil, že bez zvýšení kondice to se zdravím bude horší a horší. Zbývalo tedy jen vybrat kterou pohybovou aktivitou se budu ke zdraví ubírat. Konečná volba padla na běh, jízdu na kole a plavání (bez tobogánu). Poslední dvě aktivity jsem znal a byl na ně vybavený. Zbývalo tedy jen dořešit aktivitu hlavní – běh. V tu chvíli (pořád ještě na neschopnosti) jsem byl už natěšený, jak to těm nemocem natřu a bez většího rozmyslu jsem přes e-shop nakoupil bezvadný sporttester ukazující spoustu zajímavých informací, běžecké boty a teplákovku od Adidasu. Naštěstí se mi v botách běhá dobře, ale po přečtení spousty článků tady na „Běháme“ vím, že další boty už půjdu koupit do speciálky.

Takže, vybavený bych byl, namotivovaný taky, chybělo tedy jen ukončit neschopnost a vyběhnout… První běh jsem si naplánoval na 2. března a trasu díky ještě přetrvávajícímu sněhu a rozbahněným cestičkám určil po asfaltové rovince cca 2,5 km dlouhé. Teplota se pohybovala kolem nuly a termoprádlo bylo na místě. Před barákem jsem zapnul sporttester a tempem profesionálního maratonce vyrazil. Už po 300 m jsem musel přejít na chvilku do chůze a po dalším úseku v běhu směřovaly mé myšlenky k rodině a blízkým, že jsem se s nikým nerozloučil a zda na mě budou vzpomínat v dobrém… I když je to teprve 14 dní, na zbytek cesty si moc nevzpomínám. Jen podle grafu ze sporttesteru je patrné, že jsem musel 6x přejít z běhu do chůze. Ráno mě bolely i svaly, o jejichž existenci jsem neměl ani tušení.

Naštěstí mám kromě výše zmíněných vlastností i trpělivost a povahu buldoka, který když se do něčeho zakousne, jen tak to nepustí. Hned 5. března jsem tedy vyrazil znovu. I když jsem se snažil běžet na pohodu, přecházení z běhu do chůze mě neminulo. Ale i tak jsem si celou trasu užíval. Domů jsem dorazil sice unaven, ale v euforii z pohybu a z toho, že konečně pro své zdraví něco dělám. Dokonce i sporttester mě pochválil a v běžeckém indexu jsem postoupil z mírného podprůměru na horší průměr… 🙂 .  Tím pádem přišlo i těšení se na další běh. Ten se uskutečnil 11. března a znovu jsem nepoučitelně vyrazil jak smyslu-zbavený. Sice jsem do chůze přecházel jen jednou, zato ale zvuky, které můj běžecký styl vydávaly, se dají přirovnat k parní lokomotivě a stádu ježků dohromady. V polovině cesty jsem míjel mladou dívku s pejsky, která se mi naprosto nepokrytě smála. Chtěl jsem se usmát na ní, aby viděla, že mám vše pod kontrolou, ale respirační problémy mi to nedovolily. Tak jen doufám, že si nemyslí něco o starém nerudném dědkovi, kterému hráblo… Po doklopýtání domů mi nevynadalo jen srdce, které se déle než mělo pohybovalo s TF v nejvyšší zóně, ale taky kamarád sporttester, který mi hned sundal bodík v běžeckém indexu. Nicméně ani to mi nezkazilo radost z běžecké aktivity a já začal číst všechny možné i nemožné články pro začínající běžce. A taky jsem zhlédl velmi poučný dokument TEMPO s Milošem Škorpilem. Konečně jsem pochopil, že v rychlosti to není. Že důležitost je v komfortu. V dobrém pocitu a v neopakování základních chyb stále a stále do kola. V TEMPU jsem konečně na vlastí oči viděl, jak má běh vypadat a taky jsem základní klusy začal (zatím v práci) zkoušet. Zvláště z přesunů po areálu typem „tučňák“ měli všichni mí kolegové obrovskou radost…

Dnes, 16.3. jsem si slíbil, že dle pouček nejdříve začnu chůzí, přejdu do chůze svižné a po 5ti minutách do co  nejmírnějšího klusu, ve kterém zůstanu.  Hodinu po obědě jsem tedy s Joe Satrianim v MP3 na uších vyrazil na prvních 200 metrů zrychlenou chůzí. Dalších 300 metrů následovala svižná chůze a nakonec jsem se velmi pomalu rozběhl. Ze začátku jsem si hlídal rychlost na maximálně 9,5 km/h a zatížení srdce na nejvýše 80% z TF(max). V okamžiku rozehřátí na provozní teplotu už kontrola sporttesteru šla stranou. Běžel jsem na „dobrý pocit“. Počasí (až na zimu) vyšlo nádherný a kolem rybníka se běželo fantasticky. Poslouchal jsem svého oblíbeného Satrianiho, kochal se přírodou, vdechoval jarní čistý vzduch a užíval si pohybu. Uběhl jsem 4 km s průměrnou rychlostí 8,5 km/h při průměrném 80% zatížení srdce z TM(max) a ani jednou jsem nemusel přejít do chůze. Sporttester mě ocenil navýšením běžeckého indexu o tři body a já se už teď moc těším na pondělí, kdy mám naplánovaný další běh.  Dá se tedy v mém věku s nulovou kondicí začít aktivně sportovat a dotáhnout to třeba až k maratonu? Uvidím… Pevně věřím, že ano. A pokud to bude k tomu, rád se s vámi o své další zážitky podělím…

S pozdravem „Forestovi třikrát zdar“

Saša

Napsat komentář – 5 komentářů