Když se z měření stává demotivující faktor

Když se z měření stává demotivující faktor
14. 8. 2014 Běžecký trénink

Autor: fv-admin | Přečteno: 5 014x

GPS, měření vzdálenosti, převýšení, měření tepů, sledování neúprosných statistik… To jsou jen vzorky vybrané z toho kvanta, co všechno můžeme při běhání měřit za prvotně krásným účelem: aby nám to pomáhalo v tréninku. Kde je však hranice, kdy nám tyto vymoženosti nejen do běhání dávají, ale také z něj hodně berou?

Pokud jsme si vybudovali návyk, který vyžaduje, abychom vyběhli se sporttestrem na zápěstí a s měřičem tepu kolem hrudníku, jsme chtě nechtě vystavováni stresu od zmáčknutí knoflíku START po celou dobu běhu. Možná si říkáte, že to tak není, ale jen si zkuste vybavit, kdy jste naposledy vprostřed svého běhu celí zoufalí mysleli na to, proč jste na tom samém místě pomalejší o 3 minuty než normálně, a proč máte stejné, ne-li vyšší tepy. Člověku se to pak v hlavě zahnízdí a s dalšími a dalšími výběhy si chce dokázat, že má na to se zlepšovat, a poměrně výrazně, i když na to nemá zatím předpoklady. Že chce neustále napodobovat svoje maximum, vždyť to má přece černé na bílém uložené v křivkách!

Toto se stává typickou spouštěcí situací, kdy nadmíra měření začíná vadit. Ruku na srdce: opravdu je důležité pro začátečníka nebo i zdatnějšího hobíka neustále sledovat, jaký má čas na kilometr, kolik toho přesně uběhne?

Mnohem lepší je vyběhnout pouze s obyčejnými hodinkami na vymezenou trasu a sporttester brát pouze příležitostně na tempové běhy a speciální tréninky. Bez všech těch vymožeností totiž přijdete na to, že mnohem lepší je napřed naučit se naslouchat vlastnímu tělu a možnostem, a pak teprve přemýšlet o tréninkových vylepšovácích – aneb dobrý sluha, zlý pán.

Kdy potřebujete zahodit hodinky?

Když bez jakéhokoliv důvodu sledujete čas každých 20 vteřin.

Všimli jste si někdy u profesionálních maratonců, že by kontrolovali své časy co kilometr nebo ještě častěji? Vždyť to zdržuje a bere energii! Navíc je to pouze psychický problém – když se sledují hodinky příliš, marně běžci předpokládají, že jim to umožní udržet stejnou rychlost nebo ještě díky tomu najdou sílu zrychlit. Motor ve vašich nohách ví moc dobře, kolik si toho může dovolit, takže ideální je začít s obvyklým tempem a přirozeně jej ke konci tréninku zvyšovat. Překvapilo by vás, že v této fázi budou tepy skoro stejné jako z první třetiny běhu.

Když se děsíte ještě před vyběhnutím, že si budete muset do tréninkového deníku zanést další nelichotivou hodnotu.

Jsou určitá období, kdy to prostě neběhá, jak by mělo. Příliš velké horko, přechozená nemoc, spánkový deficit, naopak příliš velká zima… To však neznamená, že na tréninku nenecháte stejnou energii, kterou ze sebe obvykle vydáte, i když se vám běží dobře. Mnohem lepší je řídit se aktuálními pocity: když se cítím dobře, trochu si přidám kilometráže nad plán nebo zaberu na intenzitě, když se naopak cítím hůře, zvolním a plánovanou kilometráž zaběhnu ve vyklusávacím režimu. Ze všeho naměřeného času se může stát spíše než motivace jasný demotivující činitel, kvůli kterému budete běhat méně rádi. To souvisí s dalším bodem.

Když kvůli posedlosti časem zapomínáte, kvůli čemu běháte.

Nepříjemný fakt: nejste schopni zaběhnout půlmaratón v tempu 3:10 min na kilometr? Pak nebudete nikdy na velkých akcích stát na stupních vítězů. Kdo však ano. Každopádně se nemusíte vymlouvat na to, že všechny tyto prostředky potřebujete k tomu, abyste dobře běhali a k těmto hodnotám se přibližovali. Spíše naopak. Znovu opakuji to, co už jsem psal mnohokrát. Pokud si v běhání nenaleznete zalíbení zprvu čistě jen kvůli sobě (kondice, udržení váhy, pobyt na čerstvém vzduchu a v přírodě), jen těžko se mu budete věnovat dlouhodobě.

Jak to napravit?

Pokud máte z měření času a vzdáleností hrůzu a jste již demotivováni tak, že ani nevíte, jestli chcete v běhání pokračovat, je tu pro vás jedna z nejjednodušších a nejúčinnějších rad: nechte všechny hodinky a hrudní pásy doma, nazujte jen boty a vyběhněte jako tenkrát, když jste s během začínali. Stačí jen běžet a nehledět ani na čas, ani na kilometry. Po nějaké době znovu pochopíte, že běhání může být hezké i bez všeho toho měření, které mu může navíc na kráse ubírat. Každý má k běhání jiné pohnutky, ale ty nejzákladnější musí sdílet snad všichni. Např. radost z přirozeného pohybu v pěkném inspirativním prostředí nebo kvůli individuálním pohnutkám vypsaným výše.

Že budete běhat hodiny a hodiny a nebudete vědět, kdy přestat? Toho se opravdu obávat nemusíte, vždycky plus minus budete vědět, jak dlouho běžíte, zejména pokud budete běhat vaše zaběhnuté trasy (víte, kolik odběhnete kilometrů a podobně). Ovšem dalším faktorem, jak si běhání znovu oblíbit, je nějaký čas neřešit ani trasy a běžet tam, kde vás napadne a objevit třeba další hezká místa na trénink.

Jak poznat bez hodinek, že běžím ve správném tempu?

Klasické tempo má vypadat tak, že běžíte přesně na pomyslné hranici, ve které to je velmi pohodlné, zároveň víte o tom, že běžíte a stojí to nějaké úsilí. Pro většinu běžců to nastane v tzv. aerobním pásmu, který si i bez sporttesteru můžete ověřit tak, že vám nevadí s někým prohodit i celou větu. Nebo při zastavení (např. před přechodem, nebo když si chcete odskočit) nebudete cítit, že vám najednou bude chtít vyskočit srdce z těla a pokračovat sólo. Tím, že se udržíte ve správném tempu, se také správně a efektivně potíte a využíváte optimálně svou energii. Toto vám navíc sporttester přímo neřekne, protože každý svoje hodnoty může mít jinde podle vytrénovanosti a fyzických předpokladů. Další důvod k tomu nebazírovat tak na technických vychytávkách a nejprve se naučit naslouchat vlastnímu tělu.

Kdy se naopak všechno měření hodí?

  • Pro pokročilejší běžce při tempových a intervalových trénincích, při závodech -> statistiky však vyhodnocuje např. u profesionálů primárně trenér závodníka, takže sám běžec nemusí nechat na sebe všechny podněty neustále působit.
  • Když si užíváte běhu „na slepo“, tedy bez jasné trasy, a chcete si udržovat pojem o odběhané kilometráži.

Jak to máte vy s měřením? V jakých situacích vám a v jakých ne?

Když se z měření stává demotivující faktor – Jeden komentář

  1. Mario Czernay napsal:

    Ano, poslouchat svoje tělo. A když už dát na rozum, tak na ten „zdravý“. Běhám od začátku roku, a samozřejmě po té, co jsem několikrát vykašlal plíce a začal jakžtakž cválat v určitém tempu, by se mi líbilo míti na ruce nějaké vychytané garminky (dokonce se to občas mění v posedlost), ale řekl jsem si, že na to je času dost. Když vydržím běhat do prosince, Ježíšek mi je jistě přinese:-) Když nevydržím, GPS hodinky by byly jen smutným a frustrujícím pomníkem:)

Napsat komentář

*