Mácháč Running Festival aneb Když hlava vydrží víc než nohy

Písek, slunce, borové lesy a plážová atmosféra. Přes všechny globální změny je ta legendární máchovská vůně borového háje pořád skutečná. A jak se tu báječně běží… alespoň tedy do 30. kilometru…

Hned brzy ráno se nervózně rozklusávám po brněnském bytě a sháním nějaké svršky a spodky, které bych sbalila do batohu. Předpověď hlásí pořád něco jiného, nicméně déšť zahrnuje do každé své verze. Ale jedu na Mácháč, tak si přece musím vzít i plavky…

V práci nenápadně poklepávám nohama pod stolem a místo na práci se soustředím na myšlenky, kolik jsem toho vlastně za poslední dobu naběhala a snažím se vzpomenout, kdy jsem se vlastně naposled účastnila nějakého závodu. Už je to pěkná doba. Ale typický předzávodní syndrom na sebe zapomenout nedal, je pokaždé stejný – zadýchávám se do schodů do patra, bolí mě kolena, budím se zbytečně brzy a pak svědomitě celý den zívám na celé kolo.

Konečně přichází hodina, ve kterou už není tak blbé z práce vystřelit, a tak nelením. Svůj zadek přemístím z kanclu na sedadlo auta a ve veselé náladě se vydáváme spolu s mými společníky na mnohahodinovou cestu.

Dalšího rána se probouzíme v kempu Karolínka do neuvěřitelně nádherného azurového dne. S tím nepočítala ani jedna z předpovědí, a tedy ani já ne. Vesele do sebe nacpu horu ovesných vloček a nastává další nervózní podupávání, když čekám na ostatní členy výpravy, až odloží kartáčky na zuby. Start je odsud vzdálen 300 metrů, ale momentálně mi to přijde jako vzdálenost, která může zabrat věčnost.

Atmosféra na startu je úžasná, komorní závod o několika desítkách závodníků. Obrovský rozdíl proti všem těm Beskydským sedmičkám a Horským výzvám! Poslední instrukce, focení a ani se nenaděju, a už probíháme startovním obloukem. Ta energie lidí kolem mi nasadí na tvář úsměv a do duše radost.

První kilometry dýchám dost povrchně, těším se, až se startovní pole roztrhá, poběžím sama a uklidním se (klasická úvodní fáze). „Máme za sebou 5 kilometrů“, slyším někoho vedle mě. Cože?!! To bylo pěkně dlouhých 5 kilometrů! A to už jsem si říkala, že za dalším stromem už musí být odbočka zpátky do tábora na první otočku. Děsí mě, že tu nejsou skoro žádné prudké kopce, takzvané choďáky, a celé se to „musí“ běžet… To já moc neumím, silnější jsem v prudkých výstupech a následných sebězích. „Ale jestli chceš chodit do prďáků, jeď si do Beskyd, tady jsi na Kokoříně“, usadím se v duchu a už se raději jen soustředím na pokládání nohy před nohu. Ale jo, jeden takový potěšující prďák se přeci jen objevil. A má snad 70 stupňů! Právě v tomhle kopci potkávám naše doprovodné vozidlo, a sice cyklistu, který se v prudkém krpálu s kolem beznadějně zasekl. Mám tendenci mu pomoci, ale je to frajer, říká, že to zvládne, a tak mu věřím a šupajdím dál.

První desítka mi nakonec zabere přesně hodinku. Snažila jsem se držet zkrátka, tak mě to příjemně potěšilo. Samotnou desítku mívám obvykle hooodně pomalou, a tak ji radši jinak než tréninkově neběhám. Myslím, že při takových krátkých závodech bych doběhla, až by měli už i pořadatelé sbaleno. Na delších tratích získávám výhodu ve vytrvalé hlavě, byť nohy jí často nestačí.

Dobíhám na otočku jako první žena. No, celkem nás je na startovce asi 8 a na startu jsem viděla, tuším tak 6 bab. Ale i tak mě to těší (jooooooo), a taky trochu děsí (měla bych si to udržet asi, sakra). Odhazuji přebytečnou vrstvu oblečení, dostanu do sebe kus banánu a vody a utíkám dál. Mojí vizí na začátku je moc se na občerstvovačkách nezdržovat, ale tahle vize s přibývajícím časem značně slábne.

Další občerstvovačka je nekonečně daleko a já si přeji, aby byla na celkovém 25. kilometru. „Jsme tak na dvacátém….“, je odpověď na mojí nejapnou otázku. Ach jo. Takže ještě 15 na další otočku. Začínají nás předbíhat borci, co vybíhali po nás na pětadvacítku. Hotoví sprinteři, sviští si to kolem nás, dechem rozhodně nešetří. Někteří mi věnují pár povzbudivých slov, díky všem! Ale po nějaké době už se těším, až budu na posledním okruhu, kde už tihle pětadvacítkaři nebudou, začínám pomalu postrádat své běžecké soukromí, svojí bublinu. S hrůzou totiž eviduji počínající nepříjemný tlak ve stehnech a obávám se, že to bude už jenom horší. A to jsem teprve v polovině!!!

Dobíhám po zdánlivě nekonečné době na otočku do tábora. No tedy uf. Už jsem si říkala, jak by bylo fajn to už ukončit a další kolo neběžet. Prostě jen zůstat v táboře. Ale atmosféra v táboře mi tyhle myšlenky naštěstí úplně vypudí z hlavy. Nasoukám do sebe nějaké kalorie a tekutiny a žvýkajíce energetickou tyčinku rozvážně vyrážím do posledního kola. Hned „za rohem“ potkávám dvě holčiny svěže běžící na občerstvovačku. V druhém kole tedy pěkně mákly, jsou kousíček za mnou. I když si říkám, že je to prostě jedno, jaksepatří mě to znervózní.

Stehna mě už bolí jako čert a jak se tak pomaličku sunu dopředu, mám v hlavě černočerné myšlenky. Vůbec si neumím představit, jak s takovýmhle materiálem (rozuměj nohy) dám dalších 25, ne-li 27 kilometrů! Zvolím taktiku prťavých rychlých kroků. Vypadá to snad ještě vzdáleně i jako běh a zdá se, že to je rychlejší než rychlá chůze. Spokojím se s tím, co mi tělo dovolí (nic jiného mi nezbývá), a pekelně se soustředím na každý krok.

Je to k nevíře, ale další občerstovačka přišla snad až nečekaně brzy. Potkávám tady Kubu, kterého jsem kdysi poznala na nějakých závodech. Je evidentně v dobré formě, přesto se rozhodne dalších x kilometrů běžet se mnou (díky!). Vypráví mi spoustu neuvěřitelných sportovních příhod a zážitků z cest, čímž se zadaří, že přestanu na chvíli myslet na bolest a jsem schopna trochu běžet i z kopce, kde jinak stehna trpí nejvíc.

Když ale doběhneme do Starých Splavů, mám totální krizi a musím mu říct, ať běží napřed, už si to musím dotrápit sama. Ještě mě stačí vyvést z míry, když mi řekne, že je to ještě asi 5 kilometrů. Cože?? Tolik?? No, co nadělám. A tak se šourám pomaličku do cíle. Potkávám samé milé lidi, všichni fandí, i přes únavu se musím usmívat. Poslední kilometry před cílem nepotkávám už nikoho. Dostávám pocit, jakoby už byl večer, všichni už doběhli a já jsem zůstala sama na trati. I když jsem tudy probíhala dnes už několikrát, za každou další zatáčkou se mi znovu a znovu nechce věřit, že to ještě pořád není ta odbočka do cíle. Až najednou tam je! Zdáli vidím to stříbrné auto stojící u tábora… Ještě oběhnout základnu a cílovým obloukem proskakuji v čase 6:58 a pár drobných. Uf, tak ještě mi zbývalo přes minutu do mnou vytouženého limitu 7 hodin.

V cíli na mě čeká nedocenitelná podpora Silva, které hned skáču do náruče (díky!). Jsem šťastná, další moje překonání, další můj osobní rekord. Našťouchám do sebe guláš, to aby se dobře regenerovalo, a když se do mě pustí zimnice, odpochoduji do náruče horké sprchy. Jen těžko se mi dnes respektuje nápis – šetřete vodou… Večerní taneček a pivko u báječné kapely Superhero Killers je skvělou tečkou za úžasným dnem (samé superlativy, ale je to tak). Díky pořadatelům, závodníkům, motivátorům, podporovačům a prostě všem jakkoli zúčastněným za bezvadnou akci!

Napsat komentář – zatím pouze jeden komentář