Chci opět po letech probudit sekci Blog – Ze života z neaktivity a v sérii několika článků se trochu rozepíšu o tom, proč běhám já, jak jsem se k běhání dostal a co pro mě běhání znamená. Tedy rozepíšu se (hodně) subjektivně a osobně.
Začneme tím nejdůležitějším. Proč vlastně běhám a kdy jsem s běháním začal? Pominu obecné a nicneříkající fráze jako „vyčistím si u toho hlavu“ nebo „mám radost, že dělám něco pro své zdraví“. A půjdu trochu hlouběji.
Běhání se mi zalíbilo od školních let – a paradoxně díky hodinám tělocviku. Proč paradoxně? Protože si uvědomuju, že hodně lidí včetně našich čtenářů a mých známých si znechutilo běhání právě kvůli „základce“, když je (ne)uvědomělí učitelé a učitelky nutili do běhu na čas nebo do náročných přespolních běhů dvakrát za rok bez jakéhokoli předchozího tréninku. A v maximálních rychlostech, tzn. minutu na krev a zbytek nějak dobelhat a dolapat po dechu.
U mě to bylo trochu jiné, i když přístup kantora byl podobný. U nás jsme jeli podle té samé šablony – párkrát do roka běžet kilometr na čas, případně 60 metrů sprintu, na začátku tělocviku se krátce rozběhat nebo si občas dát rychlejší rovinky. Žádný běh v přírodě, žádné vysvětlení, žádné vedení a motivace, proč je kondiční běhání dobré, co nám může dát, jaké jsou zkrátka benefity pomalého, pravidelného běhu. Ale zpět k mým prvním opravdu běžeckým krokům. Když náš učitel vždy na začátku hodiny zavelel, že se nejprve rozběháme, z nějakého pro mě tenkrát neznámého důvodu jsem měl radost a skoro mě až mrzelo, že ono rozběhání trvalo jen relativně krátkou dobu. A že jsme se pak ke vší smůle soustředili na „hlavní část“ tělocviku. Onu „hlavní část“ bych klidně vyměnil jen za běh. Cítil jsem, že mě běhání baví, že mi oproti ostatním spolužákům i docela jde. Ke konci onoho rozběhání většina kamarádů nebyla schopna pokračovat dál, zatímco já měl ještě rezervy. U florbalu a fotbalu, který jsme často hráli, mě nejvíce bavilo taky samotné běhání. Ne, že bych do této doby nijak nesportoval, byl jsem velmi aktivní, hodně jsem jezdil na horském kole, hrál hokej a další kolektivní sporty, ale k běhu mě to táhlo nejvíc.
Stěžejním okamžikem pro mě byla účast na závodě Běh Emila Zátopka, nebo nějak podobně jestli si na název dobře vzpomínám, ve městě Šternberk na Moravě, odkud pocházím a kde jsem také chodil na základní školu. Jednalo se o turnaj tří škol. Z každé základní školy se vybralo 42 dětí, z toho každé dítě běželo 1 km jako svou část štafety, což v součtu dalo symbolický maraton na počest tohoto největšího českého běžce a jeho mimořádného zlatého trojnásobného triumfu na letních olympijských hrách v roce 1952 v Helsinkách na trati 5 000 m, 10 000 m i maratonu. Můj čas si nepamatuju, myslím, že jsme skončili jako štafeta jako obvykle poslední (snad ne kvůli tomu mému úseku 😊), ale co vím jistě, a co vás určitě nepřekvapí, že ani celkový čas vítězného týmu nebyl rychlejší než Emilův.
Běh se mi však zalíbil natolik, že jsem od té doby pravidelně běhal „pro sebe“ bez žádných závodních ambicí, protože jsem brzy pochopil, že zamilovat si běh nebo jiný sport jen kvůli závodění není úplně nejlepší. Tenkrát ale běhat jen tak ještě nebylo vůbec „in“, trochu jsem si u nás na vsi připadal jako exot, ale nevadilo mi to. Cca před patnácti nebo dvaceti lety tu stále byl stereotypní náhled neběžců, že běh = atletika, tedy běh výkonnostní na čas, běh v těch vtipných trenýrkách a tílku. Že to je aktivita, které se věnuje jen hrstka odvážných atletů, kteří v tom tílku běhají i zimní přespoláky. Trochu přeháním, boom rekreačního běhu se už dávno rodil, ale zdaleka nedosahoval dnešních rozměrů. Přes běhání pro radost jsem se časem dostal i k běhání na dráze v atletickém klubu a k závodění, abych zase „skončil“ u běhu „jenom pro radost“.
A proč o tom vůbec píšu? Co jsem díky běhání objevil?
Mohl bych zde básnit o tom, že mě na tom odjakživa hned ze začátku bavila myšlenka prapůvodní antropologické podstaty člověka, že je běh naší přirozeností, díky které splýváme v tady a teď… To bych ale musel být hodně osvícený osmák. Ze začátku mám podezření, že mě na běhu bavily hlavně endorfiny. Jednak z pohybu, jednak z toho, že jsem pozoroval, ostatně jako většina začátečníků, kteří začnou pravidelně a opravdu často běhat, razantní zlepšování časů. Proč by mi jinak vůbec nevadilo běhat dlouhé měsíce a roky stále stejnou trasu nebo okruhy na dráze? V určitém momentu jsem se najednou zastavil a řekl si asi toto: „Proč běháš pořád jednu a tu samou trasu po silnici, když máš poblíž tak hezké lesy? Proč se tak ženeš, abys měl každý trénink lepší čas? Zpomal, klidně jdi, ale víc objevuj…“ Obvyklá trasa z domu až k úpatí lesa měřila 4 km. A 4 km zpátky. Na normální trénink trasa optimálně dlouhá. Do samotného lesa jsem tedy nikdy nevběhnul (ne nikdy, ale občas jsme tam samozřejmě s rodinou chodili na houby, jezdil jsem zde na kole apod.).
Tak to ne, řekl jsem si nakonec, a od té doby jsem jen málokdy běžel stejnou trasu. Začal jsem preferovat běh po lesních nebo polních cestách a objevování nových míst jsem si užíval. A spolu s tím jsem také zvýšil kilometráž, abych se vůbec do toho lesa dostal. A zároveň snížil tempo. To období osmikilometrových monotónních tréninků byla ale dobrá průprava, protože jsem díky nim měl již solidně vybudovanou fyzičku.
A jaké měly tyto tréninky vedlejší efekt?
Díky běhání jsem objevil v mém okolí opravdu mnoho skvělých míst, na které jistě skoro nikdy nezavítal žádný turista, možná kromě pár nadšených houbařů nebo lesáků. Na místech, kde jsem běhal (přírodní park Sovinecko – konkrétně od obce Dalov nad Šternberkem až po Rýmařov), jsem poznal (a také stále poznávám) téměř každý kout.
Díky běhání jsem ke svému rodnému kraji pevně přilnul, velmi si jej vážím a nedám na zdejší přírodu dopustit. A tím pádem i na přírodu celkově, protože ta je jen jedna.
Díky běhání jsem objevil chůzi, které říkám „jít na pouť“. Chůze má terapeutické účinky, dokáže i toho nejzběsilejšího běžce zpomalit, zklidnit. A cyklistiku, které říkám „běh z rychlíku“, díky které jsem se dostal ve svých výletech ještě mnohem dál než s běháním. A posilování, protože buduje tělo a dodává sebevědomí. A v poslední době i jógu jako perfektní způsob aktivní relaxace a uvolnění po náročném tréninku. Všechny tyto aktivity jsou o pohybu a pohyb je radost a je jen jeden.
Díky běhání a tomu všemu, jsem se vlastně dostal i k zahradničení a k zdravé výživě a celkově zdravému životnímu stylu, protože vše souvisí se vším a vše se na sebe nabaluje jako sněhová koule. Běh, ale nejenom běh, celkový pohyb, celkový holistický přístup ke zdraví, je neoddělitelnou součástí zdravého životního stylu a sebe-poznávání se.
A co mě teda baví na běhání a sportu úplně nejvíc? Zdá se to jednoduché – pobyt v přírodě. Bez nadsázky jsem se díky běhání naučil mít rád přírodu. Být v přírodě a (vědomě!) se stát její součástí je skvělé, sledovat její proměny fascinující. Každý výběh se díky těmto změnám stává jedinečným. Vidíte stromy, které se postupně olisťují, rostliny, které postupně kvetou a odkvétají, slunce, které svítí jednou tak a po druhé jinak, vítr, který jednou studí, jednou hřeje. Sníh, proud řeky, ticho večera.
Pro někoho je to třeba klišé, když to takhle čte, ale možnost poznávat okolní přírodu mi dává možnost poznávat sám sebe. Trpělivost, skromnost, přirozenost, moudrost – to jsou poklady přírody, kterých máme možnost se občas dotknout, i když jsou chvíle, kdy jsme z těchto ctností vyosení. Ale aspoň známe ideál a víme, kam se vrátit, abychom si znovu vzpomněli. Hluboce se nadechli a řekli si: „Áha.“
Jak si můžete všimnout, nepíšu zde nic o časech, úspěších, závodech. I když si občas a rád nějaký zaběhnu, převážně na podporu skvělých lidí, kteří za pořádáním těchto závodů stojí. Jsou to nadšenci, kterým patří velký obdiv, když si uvědomíme, kolik je to stojí práce. A navíc, když v současné době kvůli covidu přichází mnoho této práce vniveč. V tomto článku chci všechny pořadatelé podpořit, aby tuto dobu vydrželi a těším se, až se zase uvidíme na trati v lepších časech.
A pak se divte, že píšu na web o běhání, sportu a životním stylu 😊. Osobně běh vnímám jako ten základ, od nějž se odvíjí mnohé ostatní. Vždy jsem běh chápal jako jeden ze střípků celkového konceptu fitness nebo wellness. Nevnímám tedy běh jen jako část atletiky ve striktní formě atletických disciplín, ale jako mnohem širší fenomén zasahující do mnoha oblastí našeho života – jako jeden z důležitých podporujících a zesilujících nástrojů.
Když se písmenky pokoušíte vyjádřit něco tak abstraktního, jako je radost z běhání a z přirozeného pohybu, nebo když chcete popsat pocit, který při tom zažíváte, jde to jen velmi těžce a zůstanete chtě nechtě jen u jakýchsi náznaků, někdy i patetických zromantizovaných sdělení, ale nejde činit jinak. Jen vyběhnout. Zvláštně se hledají slova, mnohdy i nenalézají. Přesahuje nás to.
A stejně jako všechno v životě člověka a v přírodě, nic není statické, neměnné, konstantní. Naopak, změna je život, protože život je v neustálém pohybu a odvíjí se od tady a teď. Proto je možné, že i můj náhled na běhání se bude ještě v čase tvarovat, proměňovat, zjemňovat či zpřesňovat.
A co běhání znamená PRÁVĚ TEĎ pro vás? Podělte se o svůj pohled do komentářů nebo k příspěvku na Facebooku! 😊
30. 10. 2020 / Blog – Ze života / Autor: fv-admin