Běhám pro radost a pro lidi

Zdravím všechny nadšené běžce a běžkyně, kteří čtou tento článek. Dříve jsem napsal dva články. Jeden byl o záčátku mého běžeckého života a druhý o tréninku na maraton. Rád bych podotknul, že tento trénink spočíval především v tom, že jsem prostě běžel. Nedržím se žádných tréninkových plánů.

V tomto článku bych rád vlastně popsal, proč běhám. I když na začátku mé důvody byly hlavně o přetvorbě mého vnějšku, nyní je to spíš z pocitu dělat radost sobě a pomáhat druhým. Ještě před dvěma lety jsem běhal sám, jen tak venku, chtěl jsem zhubnout, vypadat líp a být zdravý.

Nikdy jsem nečekal, kam se s běháním dostanu a co všechno mi přinese. Od začátku tohoto roku jsem překročil pro mě bájnou hranici 10 km vzdálenost na běh a začal běhat delší tratě. Krom toho jsem začal více vyhledávat běžeckou společnost a více běžeckých partnerů. Našel jsem si kamarádku na internetu, která se mnou začala běhat, resp. já s ní. Nevadí mi běžet pomalu, dokonce jsem radši, a proto nikdy nebyl problém. Vždy jsem se držel jejího tempa. V této době už jsem začínal cítit, že běh pro mě není už jen sport, u kterého chci shodit pár kilo, ale je to vlastně život. Život, který vám dává nové přátele, poznáváte nové místa a bavíte se pohledem na krajinu a okolí.

Další zlom přišel, když jsem byl na tréninku s běžeckým guru Milošem Škorpilem, který mi hned při prvním výběhu řekl, že jsem vlastně celé ty dva roky neběhal, ale skákal. To mě samozřejmě trochu urazilo, protože jsem si vždy myslel, že běhat umím. Tento skvělý muž mi za hodinu a půl ukázal, jak správně běhat a i když to ze začátku vypadalo beznadějně, nakonec mi řekl: „Nevím, jestli to pociťuješ, ale už to tam začíná být.“

A proč o tom píši? Byl to další impuls v mém běžeckém životě. Po měsíci přišel další. A to, když jsem se účastnil Františkolázeňské 24Hodinovky pro Hospic sv. Jiří. Tato akce nebyla závodem, ale podporou hospice, kdy za každý kilometr každý běžec zaplatil alespoň cca 2 Kč.

Když jsem na tuto akci jel, nikoho jsem tam neznal, až na jednu ženu, se kterou jsem se seznámil na Facebooku. Hned po příjezdu jsem se k ní přihlásil, a bylo až neuvěřitelné, jaká atmosféra tam panovala. Všichni se usmívali, všechno bylo super a při běhu? Nikdo nezávodil, nikdo to nehnal, každý běžel jen s pocitem pomoci dobré věci. Poznal jsem tam spoustu lidí, stačilo se při běhu jen k někomu přidat a začít mluvit. Na této akci jsem uběhl pro mě neuvěřitelných 117 Km bez spánku za 21 hodin a to jen díky podpoře a pozitivní energii, která tam panovala.

Všechny tyto mé zážitky, o kterých zde píši, jsou pro mě zásadní. A píši to proto, aby si i ostatní běžci uvědomili, co vlastně chtějí. Jestli závodit nebo běhat pro radost. Já osobně dělám obojí. I když závodění beru hlavně jako doplněk a každému říkám: Kdyby za mnou teď před závodem někdo přišel a řekl, jestli bych neběžel s ním, klidně poběžím. Říkám to i svým běžeckým partnerkám, je mi jedno, že běhám 10 km za 41 minut a oni za hodinu, tak prostě poběžím pomalu. Víc si to i užiju 😉

Běhej pomalu, běhej pro dobrý pocit a pro pomoc lidem, kteří běhat nemůžou.

Tento článek jsem napsal přímo z hlavy, neupravoval jsem ho, nejsem spisovatel a píšu, co mi zrovna jde na jazyk, tak se všem omlouvám, kterým se to nelíbí. Děkuji a běhejte hlavně tak jak Vy chcete a ne podle ostatních.

Napsat komentář – zatím pouze jeden komentář