Zbyněk Sýkora: Vztah ke sportu jsem získal až na vozíku

Asi na světě nenajdete mnoho lidí, kteří by mohli říct, že jim vážný úraz změnil život k lepšímu. Ale pro Zbyňka Sýkoru to platí. Nadšený sportovec na vozíčku z Českých Budějovic navíc ví, že díky svému handicapu může pomáhat dalším lidem vypořádat se s nelehkou situací, která v jejich životech nastala. Důležité je zůstat pozitivní a hlavně aktivní. Zbyněk se kromě pořádání sportovních akcí sám aktivně věnuje florbalu a basketbalu na vozíku. Letos se navíc poprvé vydá na unikátní závod a hned jako ambasador Wings for Life.

Úraz, po kterém jsi skončil na vozíčku, se ti stal na motorce?

Je to, tak, když mi bylo něco přes sedmnáct let, srazil mě u nás na vesnici náklaďák. Ale já měl auta a motorky vždycky rád. Po úrazu jsem přesedlal na čtyřkolku. Jednu jsem koupil i tátovi a jezdíme spolu na expedice, jednou za rok vyjedeme do rumunských hor.

Věnoval ses před úrazem i nějakému sportu?

Ne, vůbec ne. Nebál bych se o sobě říct, že jsem byl zapšklý a nežil jsem před nehodou úplně veselý život. To, co se stalo, úplně změnilo můj svět a otevřelo mi oči. Nikdy předtím jsem nesportoval, v sedmnácti letech jsem vážil 117 kilo. Jsem strašně rád, že můžu říct: „Je dobře, že se mi něco takového stalo.“ Ke sportu jsem si vytvořil vztah až jako vozíčkář.

Jak jsi dokázal takhle radikálně změnit život?

Po tři čtvrtě roce v nemocnici, kde jsem se učil dýchat, abych byl schopen žít, jsem se dostal do Kladrub do lázní. Tam se odehrávaly sportovní hry, na které se sjelo spousta vozíčkářů. Mezi nimi byli i sportovci. Ti si všimli, že mám dobrou postavu a pozvali mě na atletické soustředění, abych házel diskem. V roce 2002 to začalo a do dvou let jsem byl v reprezentaci.

Takže to začalo atletikou a co bylo dál?

Ruku v ruce s atletiku byla i posilovna, plavání, regenerace. Kolektiv lidí, ve kterém jsem se pohyboval, mě úplně strhnul. Jak jsem se do něj dostal, měl jsem přirozenou chuť se hýbat. A dál to šlo samo. Basketbal, florbal, lyžování, prostě všechno, co jde.

S aktivním životním stylem přišli i noví lidé. Jaké to bylo začlenit se?

Já žil do té doby hodně introvertní život, trochu uzavřený a bez pohybu. Ale kamarády jsem u nás na vesnici měl vždycky. Ale tohle naprosto radikálně změnilo můj život. Dostat se mezi nové lidi žijící aktivně bylo od základu něco nového.

Kdy jsi přišel na to, že svým příběhem můžeš inspirovat ostatní a pomáhat jim?

Jednou jsem se sám na sebou zamyslel a věděl jsem to. Mně taky na začátku někdo pomohl a ukázal mi, že se věci dají dělat jinak, než jak jsem to znal já. Dá se sportovat, zajít na pivo s kamarády prostě žít aktivně. A řekl jsem si, že je možná čas společnosti něco vrátit. Najednou to bylo přirozené.

Čím ji začal?

Založili jsme s partou kamarádů v Českých Budějovicích florbal. A to byl start všeho. Za čas to přestalo být o florbale u nás ve městě. Začali mě oslovovat různí lidé, jestli bych jim nepomohl s jejich projekty. Když žiješ aktivně, tak to jde ruku v ruce s tím, že přitahuješ lidi podobný životním stylem. Není to o jednom nebo dvou přátelích, jde o kolektivní záležitost. Prostě jsem přestal brát a začal jsem dávat. Teď je to pro mě naprosto jasná věc.

Jak se cítíš, když víš, že tvoje projekty mají smysl?

Pro mě je to čistá radost. Ale když vidím, že věci, které dělám fungují, tak mám obrovskou radost. Když vidím, že jsou věci tak, jak mají být, je to pro mě ten pravý impuls.

Jde vůbec kombinovat všechny aktivity s tvým zaměstnáním?

Občas s tím mívám problémy. Ale je potřeba mít v hlavě srovnané priority. Práce, kterou dělám, mě živí. Díky ní můžu dělat všechny aktivity, které dělám a rozjíždět nové projekty. V tomhle je zaměstnání zásadní. Ale číslo jedna je pro mě rozhodně rodina. Tyhle dvě věci nikdy nesmím flákat. Ostatní aktivity dělám ve svém volném čase a moc dobře si uvědomuji, že díky práci a rodině se mohu věnovat další věcem.

Sdílí s tebou rodina tvé aktivity?

Moje žena i dvouletý syn se mnou sdílí všechno, co dělám. Máme s manželkou stejný pohled na svět, Míša s námi hrála v Praze turnaj na vozíku, dokonce jsme si navzájem ve finále nahráli na gól, ale to jsme ještě nebyli manželé. Moje aktivity se rodiny přirozeně dotýkají.

V květnu vyrážíš na závod Wings for Life na Slovensko, proč právě tam?

Mám rád podobné akce. Člověk se zapotí, dělá něco pro sebe, může s sebou vzít rodinu nebo kamarády, potká se s lidmi s podobným životním stylem. Navíc má závod vyšší smysl. Přesně ta věc, u které mám pocit, že tak má být.

Jak se díváš na podobné charitativní akce?

Pro mě tohle není charita. Upřímně slovo charita nemám moc rád. Wings for Life je sportovní událost, jejíž výtěžek jde na výzkum léčby poranění míchy, ale běží společně handicapovaní i zdraví sportovci. Já jedu jako závodník a chci udělat co nejlepší výsledek. Já jedu rozhodně sportovat.

Může ti účast pomoct při tvých projektech?

Určitě ano. Chtěl bych, aby systém s naší pomocí vytvořil vozíčkářům plnohodnotné podmínky pro život. Snažím se být na stejné úrovni jako člověk bez handicapu. Rád sportuju a líbilo by se mi, aby lidé brali sport vozíčkářů jako jiný druh aktivity. Aby neměl pocit, že lidé na vozíku jsou chudáčci, kterým je potřeba neustále přes míru pomáhat.

Co bys vzkázal lidem, kteří ještě nejsou pevně rozhodnuti, jestli na Wings for Life jet?

Ať neváhají. Především se budeme hýbat. Přispějeme na dobrou věc, a ještě si dáme do těla.

Napsat komentář – zatím žádný komentář, buďte první!