Olešnický Everest – nový běžecký seriál

Dnes ráno, když jsem v 6:30 vybíhala, jsem přemýšlela, co pro mě vlastně běhání znamená, co jsem schopná kvůli tomu obětovat, změnit, anebo vymyslet. Samozřejmě to není poprvé, co se mi tahle zbloudilá otázka vkradla na mysl. Každý, kdo běhá, mi potvrdí, že není jednoduché přijít na reálný a rozumný důvod. Tedy, objektivně je jich spousta – dobrá kondice, pevné zdraví, síla, mrštnost, skvělý pocit po doběhu, snaha zhubnout, odreagovat se od každodenních běžných starostí, udělat dobrý dojem na toho týpka z práce, co běhá maratony, atd. Ale proč doopravdy? Co si od toho slibujeme? Co očekáváme? Když běžíme, tak proto, abychom se s někým porovnávali, anebo abychom překonali sami sebe? Nebo nás už tak trochu nudí procházky a chceme si ta či ona místa prohlédnout z jiné perspektivy a trošku svižněji?

Pro mě znamená běh naprostou svobodu mysli, duše i těla. Svobodu, kterou v běžném životě postrádám. Neustále nám někdo určuje pravidla. Kdy zaplatíme složenky, kolik hodin budeme sedět v práci, kdy a jestli si vůbec můžeme vzít dovolenou …dokonce ani jméno jsme si nemohli vybrat!

Jakmile vyběhnu, cítím (kromě občasné bolesti nohou, svalů a kolen) naprostý klid. I přesto, že moje běžné tempo není nikterak vražedné, dokážu ze sebe setřást všechno neveselé, co mě zrovna trápí.

Jsou chvíle, kdy si ráda svůj běh užiji o samotě, sama ve své hlavě (uznávám, že často to není úplně jednoduché – modří už vědí!), ale zároveň mám i soutěživého ducha a sem tam ráda poměřím síly s ostatními.

Běhání je věc, kterou umíme od pradávna. Činnost ve své vlastní podstatě tak jednoduchá a přitom tak složitá a komplikovaná (co jen mi to připomíná?). Člověk nepřekonává jen všechny ty kopce, převýšení, terénní nerovnosti, potoky, řeky, bahno nebo špatné počasí. Často jde až do hloubi svého nitra, svého srdce a zdolává všechny ty překážky tam. Stejně jako v životě.

Může být běhání inspirativní záležitost? Může. A je.

Takže když za mnou kamarád Pavel Pichler přišel s tím, že bychom mohli uspořádat běžecký závod a nastínil mi jeho představu, byla jsem všemi deseti pro. Závodů je v poslední době opravdu nepřeberné množství (i Popelka by se dost možná zapotila), takže jsme tušili, že to bude oříšek. Ale líbil se mi koncept a napadlo mě, že to třeba bude pro pár lidí znamenat nový start. Příležitost, jak udělat něco pro sebe, jak být lepší, jak vyjít ze své komfortní zóny a jak poznat sami sebe a poprat se se svými vnitřními pochybnostmi. Protože „všechno je v hlavě“, že?

Olešnický Everest, který se letos poběží 10 . 9. 216, by měl představovat tu pomyslnou horu, na kterou se vyškrábeme s pocitem naprostého vyčerpání, ale zároveň taky štěstí a euforie. Po cestě „nahoru“ bude pár těžších pasáží, možná to některým vezme i hodně sil a budou muset zabojovat, ale zároveň čeká horolezce (pardon, závodníky) nezapomenutelný zážitek a pocit radosti. A dá-li běžecký bůh, tak i krásné výhledy.

Na začátku všeho je totiž sjezdovka…

Více už nebudu prozrazovat, abyste nepřišli o ten krásný pocit vzrušení a napětí, který Vás bude provázet po dobu příprav a plánování expedice.

Těšíme se na vás!

„HARAMBI = VŠICHNI SPOLEČNĚ“

Tým Naboso o.s.

Napsat komentář – zatím žádný komentář, buďte první!