Kvilda – Srní a zpět

V minulém článku této nové rubriky jsem představil jednu „rozehřívací“ trasu v okolí Kvildy na Šumavě k pramenům Vltavy a na Černou horu. Z další kupy možností, které tato oblast nabízí k prozkoumání, stojí rozhodně za pozornost výběh z Kvildy do města Srní. Máte se na co těšit! Tentokrát přidám i více osobních pocitů z trasy i úsměvné „komplikace“.

– Mapa trasy. Krásně jde vidět „zabloudění“ k Turnerově chatě ve 2/3 cesty a výběh navíc na krásné výhledy z hřebenu (dvě krátké stejnoměrné čáry na mapě cca v 1/3 od Kvildy).

Pokud si chcete běžecky pořádně část Národního parku Šumava užít a prožít do poslední kapky, doporučuji tuto skvělou trasu o délce 32 kilometrů (tam i zpět dohromady). Jedná se o velmi náročný výběh s převýšením 850 metrů, který doporučuji absolvovat ve skupině, nejlépe rozvrhnout jako „celodenní“, a buď běžet, nebo jej pojmout jako pěší túru. Celá trasa vede nádhernou krajinou skýtající mnoho přírodních památek, pamětných stromů, hřebenů, kopců a samozřejmě výhledů na širé okolí.

Proč je lepší výběh koncipovat jako celodenní? Protože si to zaslouží nejen Vaše tělo, které se okysličí čistým vzduchem, ale bez nadsázky i duše. Nepůjde o „obyčejný“ trénink a také vzhledem k obtížnosti trasy se není třeba vůbec za ničím hnát. Garantuji vám, že se budete vyloženě kochat opravdu velkolepými výhledy na naši krásnou přírodu a zapomenete na nějaké časy a kilometry. Ještě pár upozornění: určitě tento výlet doporučuji jen zdatným běžcům a sportovcům, a zároveň doporučuji výběh jen v relativně dobrém počasí nejlépe bez sněhu a bez náledí. Konec léta a začátek podzimu se jeví aktuálně jako ideální… Také je nutné si vzít s sebou dostatek jídla, pití, oblečení (počasí se může na horách kdykoliv rychle změnit) a mobilní telefon.

Už se ale dostaňme k vlastní trase. Výlet jsem si rozdělil do několika segmentů. Nejprve jsem běžel směrem po cestě nahoru nad Kvildu (v létě bohužel po asfaltu – stejně nejezdí moc aut, v zimě nebo na jaře lze jistě využít značené běžkařské trasy po loukách), abych se dostal do nejvýše položené obce v ČR – Filipovy Huti. Zde mě rozcestník navedl na správnou stopu a běžel jsem již po turistickém značení krásným lesíkem po úzkých mechových pěšinách.

Touto trasou – dalo by se říci velkou lesní zkratkou oproti silnici vedoucí na tento směr – jsem se dostal přes hřeben s nejvyšší nadmořskou výškou 1170 metrů do části obce Srní Antýgl poměrně dlouhým klesáním. Zde se autem dostanete také, pokud budete pokračovat směrem od Filipovy Huti po silnici – přes další hezké město Modrava. Cesta je však o několik kilometrů delší a pro běžce není zdaleka tak zajímavá.

– Převýšení trasy.

Z Antýglu jsem běžel po značené turistické cestě podél řeky Vydry. Míjel jsem i krásně zrekonstruovaný Klostermannův most, po němž jsem měl běžet, ale nestalo se tak :-). Bohužel jsem si z hlavy nepamatoval cestu a spoléhal na značení, které bylo u mostu poměrně zmatečné – značku na Srní cestou vedoucí přes most totiž nenajdete, a běžel jsem vesele dál až na Turnerovu chatu, velké osamocené stavení uprostřed lesa. Tam jsem se poptal paní, která prodávala turistické známky a mapy, zda běžím správně do Srní. Paní mě moc nepotěšila – měl jsem přeběhnout právě po tom nově zrekonstruovaném mostě – aha!, tluču se do hlavy – a kupuji si, z části proto, abych paní udělal radost, že se mi tak věnuje, detailní mapu této oblasti, ve které jsem běžel, takže se už pak nedalo zabloudit :-).

Vrátil jsem se na most a byl jsem rád, nakonec jsem si dal jen asi 4 kilometry bonusově, zatímco začalo trochu poprchávat. Od mostu nevede žádná velkolepá cesta, ale velmi složitý úsek, který musí být dost nebezpečný při dešti, sněhu nebo náledí. Vyběhl jsem těsně u samotných baráčků blízko Dolních Hrádek, odkud je pak cca 3 km po silnici (také žádný extra provoz) Srní. Ve městečku jsem si prohlédl střed obce a krásný kostelík, trochu se porozhlédl po turistických rozcestnících. Jakmile jsem chtěl opustit Srní a vydat se zpět, z relativně pěkného počasí a pár kapek přišla pořádná bouřka, takže jsem si v Srní dal malou svačinu a největší liják přečkal tam. Stejně jsem však za deště vyběhl – nemělo cenu čekat celý den, vypadalo to na delší záležitost, přičemž po doběhnutí k mostu déšť znovu ustal. 🙂 Pro mě začarované místo…

Cesta zpátky od Antýglu do Filipovy Huti je relativně obtížná (viz profil trati) a hodně o vůli – člověk se musí opět vyhrabat na hřeben (Antýgl leží relativně nízko). Cestou tam se totiž z hřebenu do Antýglu jen zdánlivě pohodlně klesá. Zpátky do Kvildy jsem se z Filipovy Huti jednoduše dostal zpět k hotelu, tam již jde o jen o mírné pozvolné klesání. Cesta zpět je rozhodně náročnější i z toho důvodu, že Kvilda leží výše než Srní, pocitově mi to však přišlo téměř nastejno.

V některé ze zdejších restaurací na Kvildě doporučuji po tomto výběhu načerpat energii ze skvělých jídel: vynikající je místní specialita kynutý knedlík s borůvkovým žahourem, ale samozřejmě následovaný až po výživném a pro běžce vhodném jídle :-).

Srní – fotografie