Běžecká garderóba

„Udělám si radost a koupím si běžecké zateplené kalhoty.“ Řekla jsem si jednoho dne, vyhledala jedny extrovní od firmy Rogelli a objednala u známého v obchodě. Na obrázku  vypadají moc hezky – černé legíny na tělo s fluoreskujícími lampasy na stranách, ale né rovnými, ale lehce vlnitými. Je to novinka na rok 2010! Ha, to budou všichni mrkat na drát! Moje bujná představivost už mi nabízí růžové fantazie, jak ladně běžím, úsměv od ucha k uchu, bez zadýchání a kolemjedoucí řidiči si div nevykroutí krky…

Momentálně to se mnou totiž vypadá tak, že nemám vůbec žádné dlouhé kalhoty na běhání (v obyčejných teplákách bych samozřejmě nevyběhla, snad jen v ohrožení života či pro charitativní sbírku pro neplodné páry, které si finančně nemůžou dovolit umělé oplodnění nebo náhradní matku). Věděli jste například, že rozpočet na náhradní matku (rozuměj matku, co odnosí dítě za vás) může být i 2 miliony korun českých? Budoucnost v tomto směru vidím dost pesimisticky. Naše děti nebudou šetřit na barák, nýbrž na umělé oplodnění či náhradní matku.

Ale abych se vrátila zpět k těm kalhotám. Mám pouze tříčtvrťáky, na které je už dost chladno. Vyřešila jsem to prozatím jako chytrá horákyně. Obléknu si manželovy zateplené návleky, co má na kolo, a na to si natáhnu moje tříčtvrťáky. Účel to sice splní, ale po praktické stránce nic moc. Jak běžím, tak mi návleky lezou dolů (i když to má takový ten samodržící proužek) a já si stále nervózně tahám návleky při běhu nahoru. Mám já tohle zapotřebí? V dnešní době, kdy jsou krámy nacpané všelijakým pěkným praktickým zbožím?

Takže se těším na moje nové kalhoty, jež umocní můj běžecký zážitek. Ten den mi manžel koupil pod stromeček nádhernou sportovní bundičku ETAPE, jež odvádí vlhkost, neprofoukne, má reflexní prvky (ty se mi líbí ze všeho nejvíc, mám ráda všechno, co se jakkoliv blejská a září) a 2 kapsičky vzadu. Jedna uzavíratelná na cokoliv (asi klíče, kapesník, mobil, svačinu, rukavice), druhá na MP3 s vývodem na sluchátka. Bundičku už jsem byla potají vyvenčit (kdo by vydržel čekat až na Jéééžíška? Navíc je bundička přesně na tohle ještě né tak zimní počasí). Hezká, funkční, jen přemýšlím nad účelem zadní kapsy na MP3. Kapsa by mi lépe vyhovovala někde vepředu, jelikož když si chci pustit nějakou konkrétní písničku, tak musím nejdříve složitě vylovit MP3 přehrávač ze zadní kapsy a dát si ho před oči. Přijde mi prostě zbytečný ten pohyb zezadu dopředu, nemluvě o hmatání „poslepu“.

Co se týče bot, tak mám asi 10 let ty samý a na tom nehodlám nic měnit, jelikož mi vyhovují a jsem s nima spokojená. Kupované jsou v Německu, ve spešl obchodě s milými prodavači, za těžce vydělané marky. Pro mě to tehdy byla celkem pálka, ale rozhodla jsem se zainvestovat a vidíte, vyplatilo se! Je fakt, že moje běhací pokusy typu 1 měsíc celkem pravidelně, pak 3 roky nic, pak zase najíždím na měsíční pravidelnost a několikaroční přestávku. Mezitím jsem je užila i na kolo, chůzi (vyjímečně), fitness, jumping a dokonce si matně vzpomínám, že jsem je vzala s sebou i na jógu, než mě cvičitelka první hodinu taktně upozornila, že se cvičí naboso. Takže moje milé botičky toho se mnou zažily hodně, leč na pěkném a udržovaném vzhledu to nic nezměnilo.

Pod bundičkou mám samozřejmě MOIRU a kvalitní pevnou sportovní podprsenku téže značky (velká spokojenost). Když je chladno, tak nasadím kšiltovku a rukavice, při slunečném počasí sportovní brýle, co jsem si původně kupovala na kolo, ale splní účel i na běh.

Přemýšlím, co bych tak ještě mohla potřebovat ke kvalitnímu běhu. Funkční ponožky, co odvádí pot či antibakteriální kalhotky? Šmarjá, to jako že normální prádlo je nehygienický? Co se nám to výrobci snaží namluvit? Nedávno jsem toto prádlo viděla v obchodě a nevěřila vlastním očím. Ne, děkuju pěkně. V tomhle směru jsem konzervativní.

Jo, a začínám používat fluoreskující pásku na ruku (či na jinou část těla, na ruce se osvědčila nejlépe), abych byla lépe viděna. Manžel mi jí kdysi koupil (byla tak krásná, zářivá, neodolatelná) a já jí pak doma nevděčně hodila do šuplíku a zapomněla na ní. Po nedávné zkušenosti, kdy mě málem srazilo auto, jí zbaběle tahám na světlo boží a děkuju, že jsem stále mezi zdravými a živými. Sakra, ještě nechci odejít na onen svět! Vždyť mám ještě toho tolik přes sebou: postavit s manželem barák, rodit děti, jak na běžícím pásu a možná si střihnout i půlmaraton.

Napsat komentář – zatím žádný komentář, buďte první!