Jesenický maratón

Vlak zastavil na malebném horském nádražíčku s cedulí Ramzová a vyplivl pár cestujících. Ti se sportovním batohem zamířili tentokrát většinou přes koleje ke stanici horské služby. Vstupní branou do Jeseníků se pro účastníky 1. ročníku Jesenického maratónu tentokrát stala Ramzová.

U stanice horské služby už panoval nezvyklý ruch. Tentokrát to ale mělo zcela jiné důvody než obvykle. Prezentace účastníků závodu byla v plném proudu. Kdo byl odbaven dělal poslední přípravy. Balil povinnou výstroj, k překvapení jí byl pouze mobil. Zkušenost však velí zabalit láhev s pitím, bundu, čepici, rukavice, sušenky, čokoládu, mapu, sůl, carbonex a hodinky, není divu, že mobil se už do ledvinky nevejde.

Poučení o trati, poslední chvilka před startem a pohledy běžců k obloze. Předpověď se asi naplní. S výstřelem startéra začalo mžít. Deštík byl zprvu osvěžující. Supící a většinou pochodující had ho nevnímal. Zato bylo nutné vnímat záludnosti terénu. První smolař kulhal zpět na start. Úzká horská stezka plná kamení čekala běžce většinu trati. Zdolávali počáteční výstup na Obří skály.

Na hřebenech už se proháněly těžké mraky. Déšť střídavě ustával a zase začínal. K němu se přidala hustá mlha. To už je tu Šerák, a teď již potrhaný had běžců míří na nejvyšší vrchol první části, Keprník. Seběh po stezkách plné kamení přes Červenou horu do Červenohorského sedla byla běžecká lahůdka.
Pak přišla odpočinková část. Stoupání na Švýcárnu, střídavý běh a chůze podle profilu trati a závěr stoupání na nejvyšší bod trati, Praděd. Tam ale vedla běžce pohodlná silnice. A hory dávaly běžcům znát, že z jejich krás si tentokráte užijí ponejvíce vítr, déšť a mlhu. Občas se vynořil předbíhající běžec a po chvilce zase zmizel v mlze. Orientace zejména pro osamělé běžce byla dost ztížená. Bylo dobré ptát se protijdoucích turistů. Smyčka na Praděd, nekonečnou mlhou k vrcholu, orientační bod, věž, nikde, ani při jejím obíhání ji běžci pro mlhu nespatřili.

Krátké klesání silnicí z Pradědu a znovu odbočka na kamenité stezky. Běžce čekala poslední část trati, na které se ukáže, kdo kolik našetřil a zbývá mu sil, zvláště, když na ní už nečeká žádná občerstvovačka. Výstup na Vysokou holi a pak již převážně zvlněné klesání na Ztracené kameny. Spíše zatracené a hlavně nekonečné. Déšť zesílil a dost se ochladil. Bunda přišla vhod, síly tak rychle neubývaly. V prohlubních stezky se začaly tvořit kaluže. Jeden více vyčnívající kámen a tělo se skládá do horizontální polohy. Naštěstí z pohybu třecího přechází do valivého. Odnesly to jen odřené ruce.

Poslední fáze, prudké klesání po kamenech. Běh se mění ve skoky, místy v let. Kamenitý úsek není dlouhý a následuje proti němu příjemný závěr po poměrně dobré lesní cestě, končící asfaltovou rovinou. Mokří až na kůži a unavení Skřítka rašeliništního všichni přehlížejí a míří ke Skřítku-motorestu.

22. 8. 2008
Jan Dolejš

Napsat komentář – zatím žádný komentář, buďte první!