Běhání, sport pro skvělou relaxaci

Byla již úplná tma, těžko uvěřit, že ještě před pár desítkami minut bylo příjemné příšeří a alespoň slunce dávalo najevo svou malou, ale přesto uspokojující přítomnost. Jako každý jiný den, kdy běhám hned od domu, jsem si nazul své běžecké boty a vyšel ze dveří.

Pocítil jsem chladnou atmosféru, ale přesto příjemnou. Tma mě obklopila ze všech stran a z lavičky na dvorku seskočil můj pejsek. Vyčítavě na mě pohlédl a určitě si myslel toto: „Zase jdeš běhat a mě nevezmeš?“. Telepaticky jsem mu odpověděl: „Kamaráde, o víkendu ti to vynahradím, dnes poběžím sám.“ Ještě chvilku na to se ošíval, ale potom pochopil situaci a šel mě s radostí aspoň vyprovodit k brance.

Světla pouličních lamp jen lehce zářila, ale přitom celkem dostatečně osvětlovala pár metrů předemnou. Alespoň prvních 700 m. Zatím jsem přemýšlel o všem možném, ten den jsem měl pouze výklus po celkem náročných intervalových trénincích z minulých dní. Již v ten den jsem byl značně unaven, posledních pár týdnu toho bylo celkem dost. Běželo se mi neuvěřitelně lehce, i když to byl jen výklus, běželo se mi opravdu příjemně. Jsem se podivil – ještě před výběhem jsem byl unaven a s neuspořádanými myšlenkami. Uvědomil jsem si, již po několikáté, že běhání je neuvěřitelně mocný nástroj k relaxaci a zprostředkovatel „lepšího myšlení“. S přibývajícími kilometry jsem stále zrychloval a cítil se ještě lépe. Po sněhu už ani památky, jen cesta byla trochu zmrzlá. To mi ale vůbec nevadilo, jen mě zarazilo, že ještě před deseti dny jsem se po stejné cestě proháněl na běžkách. Vítr byl mrazivý a studený, ale nevadil mi. Běžel jsem svou oblíbenou část, která vede kolem rybníku. I v té absolutní tmě vyzařoval energii, viděl jsem na něm příjemné odstíny šedé, které nenápadně barevně směřovaly v rozsahu pár metrů znova k černé. Podíval jsem se na oblohu, po měsíci ani vidu. Jen pár hvězd prosvítalo přes oblohu, která vypadala jako černá plachta.

Probíhal jsem jednou vesnicí, která vede mírně do kopce a jakmile jsem byl na rozcestí k lesu, směle jsem se k němu vydal. Doběhl jsem až na jeho okraj a viděl jsem jen tmavé obrysy jehličnanů a pár dubů. Uprostřed nich klikatila poměrně široká cesta, kterou jsem se také vydal. Běžel jsem jí snad tisíckrát, ale přeci jenom je to pokaždé jiné. Někdy si to ani neuvědomím, ale sem tam si uvědomím, jak moc na mě působí a jak moc mám ty její obloučky a skvělou atmosféru rád. Udělal jsem v lese jedno kolečko a běžel nazpět až k té vesnici. Seběhl jsem kopec, ale mírně podkluzoval, už opravdu pořádně mrzlo. Trochu jsem tedy zpomalil a všiml si skupinky lidí (mladých lidí) na autobusové zastávce, jak kouří a třesou se zimou, přitom byli dost navlečení. Celkem jsem se podivil, co dělají venku tak pozdě a proč se třesou (mě bylo teplo 🙂 ), ale protože nemám ve zvyku lidi odsuzovat, běžel jsem dál a pak jsem si uvědomil, že je vlastně ani nemám co soudit. Také jsem venku a také relaxuji, i když jiným způsobem. Pokud jim to dává takové potěšení, jako mě běhání, chápu je. Běžel jsem vesnicí dál, viděl jsem nějakého pána s pejskem na procházce u rybníka. Potom ještě jednu paní, která šla k lesu na procházku, odkud jsem se vracel. Ostatní dny takhle pozdě na nikoho takto nenarazím, tak jsem se podivil. Měl jsem ale nějakou zvláštní radost, cítil jsem sdílení něčeho neobvyklého s těmito lidmi. Zamyslel jsem se a opravdu jsem měl radost z myšlenky, že lidé postupně vymění „relaxaci“ a vysedávání dlouhých hodin u televize, za aktivní pohyb, protože je to mnohem lepší způsob relaxace, ale kdo nevyzkouší, neuvěří.

Aspoň pár kilometrů jsem se touto myšlenkou zabýval a byla to příjemná myšlenka. Snad se stane někdy realitou, já tomu věřím.

Už jsem byl asi kilometr od domova, když jsem běžel kolem odbočky na jiný les, v naší vesnici. Najednou mě hodně potěšila možnost ještě proběhnout tento lesík. Dal jsem se tedy dotoho, ale bežel jen na okraj. Přes samou tmu jsem viděl opravdu jen 1–2 m před sebe. Kdybych to tam neznal jako své boty, neběžím tam. Ale protože tento lesík mám moc rád + (měl jsem pro jistotu brýle proti větvičkám, a běžel jsem hodně pomalu – kvůli bezpečnosti proti zvrtnutí nohy), proběhl jsem ho celý a vybavil jsem si krásné slunné počasí, a slunce prosvítající skrz větvičky stromů. Pak jsem si pohrával dále s tou předchozí myšlenkou a přemýšlel jsem, jak by bylo moc fajn, vidět tady na jaře také nějaké další běžce nebo lidi na procházce. Jen tak být na čerstvém vzduchu a užívat pěkného lesa.

Zatím vidívám jen nabubřelého myslivce, který se vztekem prochází svůj revír a diví se, že tam nežije žádná zvěř (opravdu jen malý lesík, lesní zvířata jsou v blízkém větším lese) a vždycky mě nerad vidí, když běžím po lesní cestě. Já ho také nerad vidím.

Vyběhl jsem z lesa zpátky na osvětlenou silnici a plný energie doběhl zbývající kilometrovou vzdálenost. Pejsek již čekal před brankou a vítal mě. Šel jsem domů a vzal jsem ho s sebou, aby chudák nezmrznul. Udělal jsem si čaj, sedl k počítači a mohl plný energie pracovat. Jen jsem si pak vzpomněl na únavu a nechuť, která mě trápila před vyběhnutím. Tudíž toto – běhání je nejen tvrdý sport pro profesionály, ale také super nástroj na hubnutí, odreagování a dokonalou relaxaci!

Napsat komentář – zatím žádný komentář, buďte první!