Jak jsem začal s běháním – 2. díl

Uběhla sice už pěkně dlouhá řádka dnů (či spíše měsíců 🙂 ), od které jsem napsal článek Jak jsem začal s běháním – 1.díl, ale rád bych v psaní pokračoval. Dostal jsem se v něm k tomu, jak jsem k běhání přišel a popisoval jsem svůj první běh.

Pokračovat nebude nijak zvlášť složité, protože si své začátky pamatuji velmi dobře. Stejnou trasu (zmíněna v předchozím článku) jsem začal „poběhávat“ pravidelně tak 3x týdně. V té době jsem běhal stále v naprosto nevyhovující obuvi (staré sálové adidasky ! ), ale jelikož jsem běhal po trávě a lesních cestách, tak jsem žádnou bolest z nesprávné obuvi myslím necítil. Co jsem cítil určitě, byly mé zkrácené svaly na nohou, zejména stehna mě bolely po každém doběhnutí. Ale brzy to vymizelo. Asi po měsíci (jako už „ostřílený běžec“) jsem šel kupovat mé první běžecké boty. V obchodě padla volba podle sympatií na Mizuno Wave Rider, na přesnou řadu si již nevzpomínám. O nějaké pronaci a supinaci jsem také neměl ani tušení, takže jsem je zkrátka vyzkoušel a prošel se po obchodě. Když jsem poprvé s těmito botami vyběhl, ten rozdíl mezi minulou obuví byl opravdu obrovský. I na asfaltu mi nebylo nepříjemné běžet a brzy jsem si zvykl zařazovat i jiné trasy, kromě té již dřívě zmiňované.

Mé běhy probíhaly ze začátku vždy obdobně. Uběhl jsem nějaký úsek (3km), 2 km šel rychlou chůzí a poslední kilometr pomalu doběhl směrem k domovu. Nějak jsem nevydržel běhat delší úsek, prostě to nešlo. Buď se ozvalo ono známé „píchání v boku“ nebo mě zkrátka nožky už nechtěly poslouchat. Asi po měsící a půl (své běhy jsem hned od začátku začal zapisovat do deníku – počet km, čas a smajlík, který vyjařoval spokojenost s daným během či pocity). Jednou se však něco změnilo – běžel jsem už velmi dobře známý úsek a už jsem se přistihl při tom, že chci zastavit. Najednou jsem si ale uvědomil, že necítím zas tak velkou únavu, necítím žádné „píchání v boku“ nebo podobné nepříjemné stavy, takže jsem s chutí a plný odhodlání, že zrovna ten daný den uběhnu nejvíce km, pokračoval křížem krážem tím krásným lesem. Povedlo se. Dokázal jsem běžet asi 6km v kuse a zastavil se až těsně před domem. Od té doby jsem už jen výjimečně potřeboval při běhu zastavovat nebou využít odpočinek ve formě rychlé chůze. Proto si právě i myslím, že jsem mnohem dříve mohl běhat vzdálenosti delší a že to bylo všechno jen v hlavě. Na druhou stranu jsem za to rád – nejspíš díky tomu si mé tělo začalo zvykat na pohyb postupně a hned jsem jej „nehnal“ do přepálené kilometráže.

V dalších článcích bych rád popsal mé snažení s rozpisy několika „tréninků“.

Zdravím všechny běžce a ať to běhá!

Napsat komentář – 11 komentářů