Ukázka: Maléry a já

Úryvek je z knihy Maléry a já kondičního běžce Oldy Čepelky, zakladatele Běhu na Ještěd. Kniha vyšla letos, má 376 stran, je určena neběžcům, ale největší kapitola se týká běhání. Dostanete ji v knihkupectvích.

Maratón omylem

Před lety mne srazilo s kola auto. V Řecku. Mozaikovitě jsem si rozlámal čelo, odtrhl jsem si kus mozkové pleny (která obaluje mozek), totálně zlomil horní čelist, obdržel obrnu lícního nervu, levý oční nerv si poškodil nevratně a ztratil jsem čich. Že to je vlastně legrace, to pochopíte z knihy (od str. 197).

V době léčení a rekonvalescence jsem nasbíral tolik sil (zajímavé – v posteli!), že jsem si troufl i na kratší závody. A v té době mě navštívil Olda (ehm, jiný než já) a řekl: „Mám, nápad, jak bys mi pomohl, chceš?“

To ovšem nešlo odmítnout.

„Chci běžet v sobotu Mělnický maratón a to víš, 42 kiláků mě docela zdrbne, tak mě napadlo, jestli nechceš jet se mnou jako doprovod.“

„A to ti budu jako mávat z auta?“

„Ne, mně stačí, když mě odtamtud odvezeš. To dá rozum, já po maratónu budu sotva moct řídit. Ale auto dodám.“ Tak jo.

V týdnu před závodem zjišťuju, že při maratónu se běží i desítka – deset kilometrů. Je to ve stejnou dobu, po stejné trase, jen bude po pěti kilometrech obrátka a poběží se zpátky. Tak to bych snad zvládl a zkrátím si tak čekání na Oldu, než dorazí do cíle.

Takže jsme jeli, Olda řídil cestou tam, já měl řídit cestou zpátky. Přihlásil jsem se na desítku, připravili jsme se a vyběhli. Já běžel pochopitelně docela pomalu, ale pořád byli kolem nějací lidé a dokonce se utvořila malá skupinka. V ní byl i Franta, se kterým jsem se seznámil na té památné štafetě u Paříže. Zapamatoval jsem si ho proto, že mi tam na večeři po závodě říkal, jak se stydí za další Čechy, kteří si cpou za zpocená trička bagety, aby ušetřili za nákup jídla.

Ve skupince jsme logicky začali právě touhle historkou, pak něco řekl někdo další a pak ještě další. Hlavní slovo jsem měl ale já. Běžel jsem tehdy s jedním okem zalepeným, protože jsem ještě neměl ty speciální brýle, které jsem získal později díky doktoru Diblíkovi (už tehdy stály dvanáct a půl tisíc). To vzbudilo pozornost ostatních. Musel jsem jim vylíčit celý příběh, který vy už znáte. Občas padl nějaký dotaz, ale většinou poslouchali a když jsem skončil, někdo něco přidal ze svého repertoáru nemocí a úrazů. Prostě běžecká pohoda.

A najednou vidím – jsme na 14. kilometru! Kruciš! Já se tak zakecal, vážení, že jsem přeběhl obrátku na pátém kilometru a nyní jsme byli přesně ve třetině celého maratónu. Co teď? Vzdát se nemůžu. Proč? Protože není komu. Otočit se a běžet zpátky? Cože? Sám čtrnáct kilometrů? Snad počkat, až se skupinka bude vracet. Ale v jakém to budu stavu? Totálně rozvrácený z toho čekání.

Líčím svou situaci tlupě. Tlupa je s verdiktem hotová během dvou vteřin: „Jen pojď s námi, to už doběhneš.“

Aha, já to doběhnu. Ale počkejte, já vás opravdu doběhnu, na obrátce to zabalím a bude utrum (rozhoduju se v duchu). Jenže – co ten Olda? V cíli mě bude hledat. Bude si zoufat, co se se mnou stalo, mám přece čekat na mělnickém náměstí. A jak se dostaneme domů? Co moje nohy? To je teda průšvih! Co jsem to jen způsobil?!

Po chvíli přemítání – samozřejmě stále v běhu – se kloním k čistě furiantskému řešení: prostě poběžím dál. Odtud to už mohu zkrátit (myslím vyprávění, ne těch zbývajících 28 km!). Já to prostě opravdu uběhl celé. Později mi kluci utekli, v době své krize jsem je posílal sportovně dopředu. Ale…

Někde před výběhem z údolí, ještě před Chloumkem, o dost dřív, než byla ta pětikilometrová obrátka, jsem doběhl mladou běžkyni. Slečna byla v těžké krizi, sotva pletla nohama, ale snažila se běžet.

Vzpomněl jsem si na své životní krédo: Když ti je blbě, pomoz jinému.

„Chcete se dostat do cíle?“

Kývla.

„Já vás tam dostanu,“ začal jsem autoritativně. „Mám dvě podmínky: budu vám tykat a vy mě budete poslouchat ve všem, co vám řeknu.“

Utrápeně na mě pohlédla a přikývla. A já to do ní začal hustit: „Trochu víc dýchej, začni hýbat pažema. Nepředkláněj se tolik… Podívej se na mě. Dýchej. Nemysli na nohy, jestli tě bolí. Prostě jen ohýbej nohy v kotníku. Kotníky, kotníky. Kotníky pracují za tebe… Už jdeš líp, ale nezrychluj. Pojď, pojď, je to dobrý, takhle to úplně stačí… Jdeme, jdeme, narovnej se trochu… Vidíš tu pětku na silnici? Pět kiláků do cíle. To jsi běžela mnohokrát… Odkud že jsi? Z Počernic? A kde tam běháš? Stačí mi dvě tři slova – v klánovickým lese nebo na silnici? … Podívej se na mě. Vyčistil se ti pohled, to je známka, že to už bude dobrý. Ne, nezrychluj, tohle tempo nám vyhovuje… Studuješ někde? Jo, přírodovědeckou fakultu znám, vím o ní… Pracuj rukama… Teď je to krásný, už máš zas dost sil. Už tě nic nezastaví, jdeš lehce, klidně, to se mi líbí. Jdem do cíle… Aha, čtyřka. Tak ještě něco přes dvacet minut. To už je snadný…“

„Já už asi nemůžu,“ hlesla nesměle.

„Co kecáš?! To se pleteš, já tě do toho cíle dořvu!“ křičel jsem na ni. „Ty můžeš, ty si jenom myslíš, že to nejde. Jde to. Půjde to! Dýchej! Pracuj pažema. Znáš ten okruh ve Stromovce? Tam jsem v pátým kole taky myslel, že už nemůžu. A víš, co se stalo? Prostě jsem si řekl, že si svůj bolestný zážitek vychutnám pořádně. Usměj se trochu. A dýchej, ano, pojď, tak je to dobře.“

A tak dál, pořád dokola. Totální výplach mozku.

Výsledek? V mírném stoupání do centra města jsem cítil, že je zas při síle a morálku má dobrou, tak jsem ji poslal dopředu. Utekla mi snadno, já se už sotva ploužil.

A finále: Doplouhám se (to je ale slovo!) do cíle na náměstí, zoufalý Olda s pivem v ruce marně pátrá v podloubí. Vyprávím mu celou historku a jdu si pro občerstvení, které jsem měl dostat jako účastník desítky. Ale běda, pořadatelé se projevili jako tvrdí byrokraté: neběžel jste trať, pro kterou jste se zaregistroval! A já myslel, že mě přivítají jako hrdinu, který z fleku střihnul maratón po těžkém úrazu atd. Dokonce ani občerstvení už na mě nezbylo. Jen trocha studeného čaje. A diskvalifikovali mě. Tak příště zase, pánové (chacha).

No a jeli jsme zpátky. Oba dva, se dvěma maratóny v nohách. Kde vlastně jsou ty hranice lidských možností? Každá kapka vody má v sobě sílu mořské bouře. Každá buňka ti pomůže na vrchol.

Napsat komentář – zatím pouze jeden komentář