Prostě běžet. Miluji ten pocit.

Ozývám se Vám po nějaké době. Nebojte se, s běháním jsem nepřestal! Právě naopak. V aktuální době trénuji mnohem víc než předtím a mám do běhání i mnohem více chuti. Proč tomu tak je? Inu, čtěte dál.

Nazuju maratónky a vyběhnu vstříc další úžasně pozdně-letní zábavě a radosti. Nic mě nelimituje, nic mě nebrzdí, neuvažuju vůbec nad tím, co mi snad ten čas, když běžím, bere. Nebere mi vůbec nic, maximálně špatné nálady.

Tento víkend jsem byl oproštěn od všech telefonů, počítačů a televizí, bez kterých si už neumíme život představit a vyměnil jsem je všechny za „pouhé“ celo-dvoudenní běhání v horách. Všechno sice rychle uteklo, ale mohl jsem prožít i něco víc intenzivního. Subjektivní vnímání času se prohloubilo a vše jsem najednou prožíval mnohem více a hlouběji. Na ostatní běžce jsem se usmíval (vyloženě „tlemil“ radostí), s některými jsem i chvíli běžel a prohodil pár slov. Nejen s běžci, ale taky s ostatními lidmi se mi dařilo komunikovat nějak líp, bezprostředně. Nejlepší je na tom to, že si tento stav uvědomuju už strašně dlouho, ještě než jsem s běháním začal, a díky tomu mohu vidět mnohem dál než předtím. Konečně do sebe začíná aspoň něco zapadat.

Všichni chceme společnost a všichni bez rozdílu jsme dokonale přátelští. Pouze zapomínáme, že jsme si tuto radost nechali dobrovolně odejmout. Žijeme virtuální životy na facebookových zdích, datlujeme do mobilů naše pocity v tramvajích i na ulici. Všimli jste si, jak se vesměs lidé při psaní ať už veselých, nebo špatných zpráv do těch malých přístrojů mračí? Jak celý den mhouří oči, aby viděli na ta malá písmenka, aby nezameškali žádnou slevu nebo důležitou událost ohledně dění doma i ve světě. Aby nezameškali žádnou pracovní výzvu a úkol. Vždyť internetové pokrytí máme všude, emaily můžem vyřizovat taky všude a náš čas se hodnotí podle toho, kolik jsme stihli odeslat zpráv, a kolik jsme investovali do domlouvání toho, co pak ani nerealizujeme. Protože nikdo z nás ve výsledku přece „nemá čas“ a všichni jsme zamračení.

Co tím vším chci říct? Všichni chceme být spolu (i na těch sociálních sítích), ale děláme pravý opak a jsou z nás zamračení nekňubové, kteří se už nezmůžou vůbec na nic a na nikoho se už nedá spolehnout. Snad přeháním. Při běhu a na výletech (mimo město) nevidím zamračeného téměř nikoho. Není k tomu totiž důvod.

Cítím, jak se každý kousek mojí kůže potí a dýchá a v tempu poslouchám tu krásnou tlapkací písničku mých bot. Příjemně fouká běžci do plachet, pomyslím si, a hrnu se vstříc dalšímu vrcholku té naší krásné přírody a země.

„Nemám na běhání / sport čas“ slýchávám od lidí neustále. Mnohem víc než kdy dřív se však ptám, na úkor čeho. Nebo co je nějak extra důležitějšího, než se prostě cítit dobře a cítit se být svázán s něčím, na co už možná přes veškerou tu techniku nevidíme a vidět nechceme.

Zažít jako běžec východ či západ slunce, náhlou změnu počasí nebo jen poslechnout skladbu skřivana, je něco krásného a úplně přirozeného. Hnát se po dálnici stokilometrovou rychlostí asfaltem zarytým v přírodě už ne. Kličkovat po betonových užovkách a míjet stovky domů a aut ve městě také ne. Kouřit cigaretku a popíjet kávičku, a pokládat to za vrchol relaxu a regenerace po náročném pracovním dni, jakbysmet.

Běháním se přibližuji mnohem více přírodě, ale také oddaluji některým lidem. A městům. A životu v nich.

Pro mě jako momentálního „měšťáka“ je tato situace velmi složitá. Stále s určitostí nevím, kam směřovat a čemu jít naproti. Co však vím stoprocentně je, že musím i trochu popoběhnout, abych se stále udržel v naději, že mohu patřit do světa, na který bych mohl být hrdý.

A uvědomil jsem si, že pokud chceme něčím přispět tomuto světu, měli bychom jít příkladem. A dělat to, co pokládáme za správné a inspirovat další lidi. Protože jenom tak se dokážeme vzájemně obohatit a sdílet spolu něco hlubšího a přirozeného. Při dalším běhu se budu usmívat dál…

Napsat komentář – zatím pouze jeden komentář