Běh na Sněžník

Když se Děčané usadili v Děčínské kotlině jistě již tehdy věděli, na jakém příhodném místě a krásné krajině se usídlili. Každopádně se jim naskýtal stejný pohled na vycházející slunce nad východními vrchy, jaký se naskytl na druhý svátek vánoční včas se probouzejícím dnešním Děčíňanům, a běžcům, kteří se již v této chvíli scházeli na břehu Labe, na hřišti za nádražím, místě startu a cíle běhu na Sněžník. Modrá obloha bez mráčku věstila pěkné počasí na celý den.
Děčínský Sněžník, tzv. stolová hora, je utvořená svrchnokřídovými turonskými pískovci a je téměř celá zalesněná smrkovými porosty, v menší míře se vyskytuje borovice, modřín a buk, pro vrcholovou část pak jsou typické i břízy a jeřáby. Vrchol hory zaujímá rozlehlá plošina o rozměrech přibližně 1600 krát 600 metrů, mírně se sklánějící k severovýchodu. Po většině svého obvodu je lemována několik desítek metrů vysokými pískovcovými stěnami, jejichž lámáním a zvětráváním vznikly, zejména na jižním úbočí, četné pseudokrasové jeskyně se stěnami pokrytými fluoritem.

Na vrcholu 723 m n. m. je postavena 33 m vysoká kamenná rozhledna z roku 1864, jedna z nejstarších na území ČR. Původně šlo o velkoryse pojatou trigonometrickou věž pro potřeby rakouských, saských a pruských zeměměřičů, od samého počátku však slouží i turistickému ruchu.

Od roku 1975 je vrchol i nejvyšším bodem běžeckého závodu na 24,5 km se startem a cílem v Děčíně, na břehu Labe na hřišti za nádražím, který se běhá vždy na druhý svátek vánoční. Po startu se běžci vydávají podél břehu po proudu Labe a než zaběhnou do tunýlku pod tratí (120 m n. m – 2. km), mohou obdivovat Děčínský zámek vypínající se na skále nad řekou, který jim svým odrazem ve vlnách kývá na cestu. Zatímco trať rovinkou podél Labe doprovází jarní počasí, ve vyšších polohách se dají očekávat drsné zimní podmínky. Hned ve stínu před tunýlkem je pěkná ledovka. To je ale nic, proti té, která čeká na hřebenech.

Za tunýlkem trasa prudce stoupá kolem Pastýřské stěny a dále vede děčínskou čtvrtí s příznačným názvem Čechy pod Písečný vrch (337 m n. m. – 4. km). Pak vede vozovou cestou a dále jen kamenitou stezkou protínající vrstevnice prudkým stoupáním po červené značce na rozcestí pod Koňskou hlavou (600 m n. m. – 6 km). Zde již ležela souvislá vrstva na stezce rozšlapaného a umrzlého zledovatělého sněhu, plného stop od turistů. Dále trasa stoupá na Koňskou hlavu (666 m n. m. – 7. km), na vrcholovou plošinu Sněžníku a vede zvlněnou rovinou na vrchol k rozhledně (723 m n. m. – 9. km). Zde pak nezbývalo, než-li pro každý krok hledat ve zledovatělé stezce výhodný a co nejbezpečnější došlap. Ten byl někdy možný v ne tak umrzlých krajích stezky.

V minulých ročnících bylo na vrcholu podmínkou oběhnutí rozhledny. To bylo nejkratší po rampě. Pro probíhající stavební opravy, bylo pro tentokrát kriterium změněno na „plácnutí na vrata“ do rozhledny. Dvoje schody, které bylo třeba tam i zpátky na vrcholu překonat nebyly až tak zledovatělé, jako někdy v minulých ročnících, zato další překážkou bylo vyhnou se turistům, pokud je jen stěží zrovna zdolávali.

Překrásné sluneční počasí umožňovalo daleké výhledy. Běžci si je ale moc neužili. Vrhali se ledovým korytem zpět dolů k rozcestí pod Koňskou hlavou, kde trasa uhýbala po zledovatělé cestě po zelené značce k rozcestí pod Kristin Hrádek (500 m n. m. – 14. km). Tam byla před hlavní silnicí občerstvovací stanice. Dále vedla stoupáním do Mlhavého lesa směrem na Maxičky (470 m n. m. – 19. km). Po proběhnutí Maxiček klesala trasa lesní cestou po žluté značce k hlavní silnici, kterou po pár metrech opustila a pokračovala prudkým klesáním lesní stezkou podél potoka Ostružník k okrajové části Děčína Jalůvčí. Zde byl sníh a led na již jen na stinných místech. Trasa opět přetíná hlavní silnici a stoupá pod Červený vrch (337 m n. m. – 21. km). Vede po vrstevnici nad Pastýřskou stěnou do okrajové části Děčína Červený vrch a silničkou prudce klesá k tunýlku pod tratí. Pak již vede zpět rovinkou po břehu Labe na hřiště. Na ní již zbývá jen překonat dvanáct příkrých schodů terénní vlny, které směrem dolů po startu celkem nikdo nevnímá.

Milosrdný cíl vítá běžce, unavené a někdy i zbloudilé, ale povětšinou přesvědčené přijmout příští výzvu Sněžníka. Ať přírodní podmínky ještě těžší, či případně snadnější, pokud počasí a terén budou běžcům příznivější. Neboť v 35 leté historii na jeho trase již zažili mnohé, ale vždy trochu jiné, avšak jejich vůlí a fyzickou silou vždy překonané.

Napsat komentář – zatím žádný komentář, buďte první!