V solném pekle

Jsem jen běžec a ne horník,
přesto jdu na jeden podnik,
a tak jedu ránem k dolu,
abych taky sfáral dolu.

Když tam jsem konečně přece,
nastoupím do důlní klece,
natlačeni všichni spolu
fáráme do hlubin dolu.

I když je nahoře zima,
v dole teplo je a prima,
všude kolem vše ze soli,
šachty, stěny, stropy, štoly.

Jsou tam dosti temná místa,
vidno je však, co se chystá,
maratónci už se řadí,
kapela nástroje ladí.

Pro náladu běžcům hraje,
sůl na stěnách teplem taje,
když v tom startér povel dává,
houf diváků k tomu mává.

První kolo, to se běží,
každý celkem ještě svěží,
přílbu na hlavě a světlo,
kdo ví, jaké čeká peklo.

Druhé kolo není mýlka,
těžká, že to bude chvilka,
nutné bude šetřit síly,
každou další slanou míli.

Třetí kolo ještě ujde,
kde, kdo neběží a už jde,
vybíhám a sbíhám těžce,
všechny prudké solné kopce.

Čtvrté kolo, to už bolí,
celé tělo mám už v soli,
ze rtů lížu slané zbytky,
před očima už mám mžitky.

Co si asi Brugman říká,
když se tam z vitríny dívá,
razil by snad štoly rovné,
pokud by to bylo možné.

Jak probíhám jednu, druhou,
permoníci, zda tam budou,
nahlížím do temných koutů,
vidím je, že s námi jsou tu.

A tak vidím, jak je bolí,
vydolování té soli.
proto se tam tak honíme,
že jim sůl v potu vracíme.

5. 12. 2009
Unter-Tage Sparkassen marathon,
v solném dole Brugman, Sondershausen

Napsat komentář – zatím žádný komentář, buďte první!