Počáteční shrnutí – obavy versus realita

Nejvíce jsem se bála toho, že nebudu mít čas pro sebe – ten tak důležitý čas, který mi strašně chyběl… Být sama a věnovat se svým záležitostem. Od narození syna jsem téměř 2 roky nikde nebyla – 1x na srazu ze střední a 1x na večeři s kolegy z práce, kteří si na mě vzpomněli, což hrozně potěšilo. Trochu jsem se cítila jako sobec, že nechci všechen svůj čas věnovat synovi, ale už mě to přešlo.

Zjistila jsem, že mě v tom mí blízcí podporují. Jak jsem již psala ve svém předchozím článku Pokračování aktivity – aneb jak se dá či nedá sportovat na mateřské, syna zabaví na zahradě babička s dědou, příležitostně i manžel (pokud zrovna není na kole a nenajíždí ty své nekonečné kilometry 🙂

Další z obav bylo, že mi to nepůjde a že mne to odradí. Ale to bylo zavrhnuto hned na začátku, už při chůzi. Prostě jsem si uvědomila, že to půjde vždy, jen musím přizpůsobovat tempo podle toho, jak se cítím. Běžet totiž šíleným tempem, snažit se doběhnout další nádech, když mé klidné funění zůstalo už dávno desítky metrů za mnou… Skončila bych určitě v oboře s nožkama nahoře. Dnes mám skoro dojem, že by mě neodradila (s nadsázkou řečeno) ani zlomená noha. Stačí prostě chtít a já vážně chci.

Následovala obava, že to bude úplně jiné než cyklistika, ke které jsem trochu „přičichla“ a že nepoznám, kdy běžím asi správně a nebude to mít nějaké následky. Stalo se mi při asi zatím dvou trénincích (pokud tak moji aktivitu mohu nazývat), že jsem počítala skoro každých 10 metrů a říkala si, že asi zastavím. Ale došla jsem k závěru, že se mi dýchá dobře, nic mě nebolí a tak není vlastně důvod, proč zastavit. A tak prostě běžím dál, i když počítám každý metr a říkám si: tam za tou zatáčkou už je odbočka a pak jen mírný kopeček, rovinka a jsem tam… nebo: teprve jsem vyběhla a nějak se na ten kopeček necítím… Jednou jsem zahnula o odbočku dříve a tak jsem si to o 2 km zkrátila a jednou prostě běžela dál a ten bezva pocit se prostě dostavil o trochu dýl. Takových chvil určitě ještě přibude, ale já to prostě nevzdám. Znám se. Jak bych jednou přestala, už bych se nevrátila, tak prostě „běžím“ pořád ku předu.

Obava č. 4 – co bude až bude zima. Tuto obavu zatím odsouvám. Teď stejně nic nevyřeším a uvidíme co bude až to bude. Trochu mě to mrzí, nemám ráda tyto nejistoty, ale konkrétně tohle opravdu na jaře nevykoumám 😉

Občas narazím na další běžce. Vídám pána, hádám mu přes 50 let. Běhá stylem, který mi připomíná hračku na kolečkách – míhají se ruce, nohy a tělo jako kdyby bylo pořád na místě. Prostě tak nějak „nehopsá“ jako já. Asi je to vypracovaná technika, která šetří energii tím, že prostě neskáče 🙂 Pak jsem jednou při nasedání do auta (už jsme se šinuli ze zahrady domů) pronesla spíš sama pro sebe: to vypadá, jako když běží jen zadek… Proběhla kolem slečna tak kolem 20 let. Podotýkám, že já nejsem žádná hubená tyčka, ani nejsem žádná boubelka (170 cm, 60 kg, ale boky mám širší). Svůj monolog jsem zakončila: takhle vypadám i já? A i kdyby, je to fuk. Bohužel (nebo bohudík) mě slyšel manžel a okomentoval to tím, že jsem blbec a hrozně se mi smál, ale pak se taky přidal a řekl, že je to vážně fuk, jak při běhu vypadám. Ale sama sobě se musím občas smát. Ruce mi občas tak nějak vlají a nohy – špičky mi směřují dovnitř, takže musím vypadat opravdu asi jako kuriozita v tom krásném lese, ale prostě „tu svojí“ techniku ještě hledám. Snad nepohoršuji žádného běžce, když mluvím o hledání techniky 😉

Dostala jsem jako dárek od tchána šátek. Takový ten multifunkční, co z něj uděláte čepičku, čelenku, gumičku do vlasů, na ruku, šátek asi na sto způsobů… Zatím užívám jako čelenku. Bude chladněji, bude z něj čepka. Je růžový. Věc zdánlivě nepodstatná (myslím tu barvu). Ale boty mám šedorůžové, kalhoty šedivé… takže už jen časem dokoupím tričko – s krátkým rukávem bych chtěla šedivé a nátělník asi růžový. Jsem prostě mladá ženská, tak mě zajímá, jak to vypadá. Prostě jen další motivace. Co se oblečení týče, zjistila jsem, že pod obyč triko si musím brát moiru, jinak mě spocené tričko studí. Nemám zatím žádné vyloženě na sportovní aktivity.

Nosí se i pod speciální trika na sport moira? Poraďte, předem děkuji. Kde nosíte třeba telefon? V kapse na zadní straně kalhot je pak mokrý. Dávat do pytlíku nebo jak? Možná někde vyhrabu miniaturní batůžek, byl přiložen k velkému batohu, který jsem kdysi kupovala. Je na 2 gumy a nosí se na ruce. Snad mi to nebude překážet… Četla jsem, že je dost důležité při velmi slunečných dnech nosit brýle. To jsou nějaké speciální brýle? Na gumičku kolem hlavy nebo jaké?

Výběr bot – to je skoro kapitola sama pro sebe. Našla jsem si na internetu stránky, kde se podle v celku jednoduchých otázek (alespoň to tak ze začátku vypadalo) člověk dobere k nějakému konci, na kterém budou stanovena základní kritéria, která by měl brát na zřetel při nákupu bot. Na začátku byla volba pohlaví a váhy. Jednoduché a bez přemýšlení vyplňuji. Dále jsem si vzala vál, na kterém běžně válím nudle, hnětu těsto…. a šlápla jsem na něj mokrou nohou – zaklikla jsem další obrázek, kterýž se podobal tomu mému na válu, pobíhala jsem po chodbě po čáře na dlaždicích a zjistila, že vytáčím špičky dovnitř – opět jsem měla mokré nohy, které zanechávaly otisk… Já jsem na konci zjistila, že mám sklony k nadměrné pronaci. Chtěla jsem si i nechat udělat vložky do bot přímo na míru, ale zatím jsem tak neučinila…říkám si, že to mohu udělat kdykoliv. Původně jsem také chtěla boty na silnici. Ale už při počátečních procházkách se synem po krásné stezce, která vede z města ven, že běhat po stále stejné trase mi přijde trochu nudné. Takže zvítězily boty 80% terén a 20% silnice a objevuji neznámé cesty kolem města. Nechám se přitom lehce navigovat od blízkých, kteří tyto cesty znají.

Možná u toho přemýšlím moc a možná se zabývám opravdu nepodstatnými věcmi, ale jak už jsem psala, mě to baví a tak „jdu dál“. Zatím nejsem ve fázi, kdy bych se chtěla řídit individuálním plánem od nějakého trenéra, ale tajně doufám, že se do této fáze nějak dopracuji a vyklusnu si i třeba na nějaký ten závod (opožděně tak děkuji za nabídku Běháme.cz, až nastane ten správný čas, určitě poprosím o kontakt na trenéra). Jsem prostě obyčejný člověk, který se chce radovat z obyčejné věci.

Pokud něco dělám vyloženě špatně, tak mě, prosím, varujte. Pokud znáte odpověď na mé otázky, poraďte mi. Spousta z Vás, kteří to budou číst (si fandím, že 🙂 tomu opravdu rozumí a hrozně bych byla ráda za jakékoli rady. Děkuji moc a opět přeji mnoho krásných kilometrů.

Napsat komentář – 5 komentářů