Tak jsem začal běhat

Neznám pocit pilota při létání. Ale třeba pocit svobody na motorce je super. Ještě lepší je to na kole, přidá se k tomu nezávislost a vlastní síla. Když přidáme ještě úplnou jednoduchost, tak se dostaneme z kola na koloběžku. Může být ještě nějaký pohyb jednodušší, lepší a víc free? Začínám tušit, že ano. Běh… Vítr ve vlasech a pocit jako bych letěl. Sice velmi zřídka, ale občas takové pocity byly. Jenže běh není pro mne, říkal jsem si. Nikdy nebyl. Nevydržím běhat…

Ale i některé příjemné zážitky jsem měl s během spojené.  Nikdy jsem však nebyl na běhání moc vysazený. Než jsem před třiceti lety skončil s veslováním, byl běh jen jakýmsi doplněním tréninku. V běhu jsem byl vždy jeden z nejpomalejších. Na úplně prvním tréninku v žácích jsem byl dokonce tak pomalý, že jsem se všem vzadu ztratil. Rád jsem ale běhal sám. Jednou, když nepřišel parťák na trénink, jsem oběhl celou brněnskou přehradu – Prigl – asi 30 km. Následně jsem z toho sice dostal angínu, ale utkvělo mi to v paměti dodnes.

Pak ale přišlo chronické onemocnění ledvin, sport šel úplně stranou a začínal jsem jiný život. Ze začátku jsem se bál každé sebemenší námahy. Po letech mi trochu otrnulo a začal jsem se trochu hýbat. Občas kolo, chůze, ale běh skoro nikdy. Přibral jsem hned na metrák a s tím se špatně běhá. Jakýkoliv pokus o běh vždy skončil s bolavými klouby a žílami maximálně po pár dnech snažení.

Jenže po 30 letech léčení to začíná být opět vážné. Cholesterol se vyšplhal někam do závratných výšin, navíc poměr mezi zlým a hodným je výrazně ve prospěch zlého. K tomu stále horší funkce ledvin a je na problém zaděláno. Musím něco změnit nebo sbohem a šáteček.  Cévy už jsou pěkně ucpané, jen co je pravda. Poslední tři roky, co jsme se přestěhovali do domečku, jsem pohybu moc nedal. Raději jsem si to vynahrazoval dobrým jídlem. Sice jsem si namlouval, že se hlídám, ale asi tak slavné to zas nebylo. Takže to chce velkou a rychlou změnu. Už pár let se mi zaokrouhluje věk na padesát. Stihnu to?

Dostala se mi do rukou knížka Zrozeni k běhu. Spousta informací a především inspirace. Zhltl jsem ji naráz a pak ještě jednou.  Jako bych se našel. A inspirace ke změně jídelníčku. Tentokrát úplně vynechávám oblíbené uzeniny, maso se snažím trochu omezit, ráno jím vždy zeleninový salát. Ale co běh?

Je polovina ledna, sníh nikde, nemám výmluvu to nezkusit. Opět začínám. Pokolikáté už? Také dřív jsem miloval příběhy o běhání, indiánech a jejich běžeckých výkonech. Ale mé nadšení vždy stejně rychle skončilo, jak začalo. Ať už mne inspiroval Geronimo, Forrest Gump, Zátopek nebo ultramaratonci. Jsem moc těžký, opotřebovaný, chromý: prostě jsem se nenarodil jako běžec.  Nyní ale s motivací Damoklova meče nad svou hlavou mám i přesvědčení, že to půjde. A také chuť. Používám obyčejné pracovní „botasky“ s tvrdou podrážkou. Ideální pro můj platfus. Tak a vyrážím. Po prvních 300 m jsem na smrt a musím zastavit. Lýtka neskutečně tuhý, nemůžu popadnout dech, motá se mi hlava. O rychlosti bych vůbec nemluvil, spíš o pomalosti. Ještěže běhám s fenkou, která potřebuje co chvíli zastavit, začuchat, vyprázdnit. 3 km jsem zvládl s vypětím všech sil poloběhem a polochůzí. Druhý den skoro nemůžu sejít z kopce. Ale o víkendu se proběhnu zase. Další týden se začínají ozývat nohy – nejspíš žíly nebo lymfatický systém. Když se k tomu přidá bolest v koleni, tak spíš než běhochůzi produkuji jakési zvláštní belhání. Bolesti nepřestávají, ale nepřestávám taky. Uvidíme, kdo s koho. Aby toho nebylo málo, tak se přidávají ještě hemeroidy. Tam prý ale pohyb pomáhá. Musí to být komický pohled, jak vyztužen prášky proti bolesti se belhám svou trasou. Nakonec je bolest taková, že dokonce přestávám vnímat bolavé koleno. Všechno jednou končí, i bolavý zadek. Ale koleno už občas taky nebolí. Je konec ledna a já mám necelých 30 km. Ale nepřestal jsem. A začíná se projevovat i změna stravy. Už jsem do-cent.

Únor. Po rodinném výletě se nevracím vláčkem, ale po svých a „během“. V pohorkách a s batohem na foťáky, jídlo a pití a s hůlkama si připadám spíš jako Jára Cimrman (viz jeho známé běhy s kufrem a v zimníku). Ale je to super.  Běh mi začíná scházet. Snažím se vyběhnout minimálně obden. Kompresní podkolenky, nebo stahovací návleky z lékárny a bandáž na koleně mne podepírají. Jeden den mám zimnici, pokouší se o mne viróza? Zkusím ji vyběhat a zahnat leďákem – ledovou sprchou. Už si ji dávám tři roky každé ráno. Dnes i přes den. Přece kvůli banalitám nepřestanu. Občas už dám delší trasu, tak 5–7 km. Že bych zkusil uběhnout za měsíc 100 km?  Jednou jsem dal naráz i 10 kiláků, ale prudké kopce musím potupně jít. Začínají mne při běhání bolet zuby. Pravda, někdy toho mívám plné zuby, ale že by až tak? Po pár dnech mi pomohli na pohotovosti.  Rozřízli absces, vypustili hnis a jak je svět krásný. Dostal jsem antibiotika, ale nejsou na nohy, takže běhat se bude dál. Najednou zjišťuji, že v prudších kopcích už nemusím přejít do chůze – to je mi ale novinka.

Také jsem si udělal radost a zvýšil IQ rodiny. Pořídil jsem si bazarový „chytrý“ telefon s mapami, navigací, na mobil slušným foťákem a hlavně s možností měřit uběhlé vzdálenosti pomocí GPS. Už nemusím na Mapách.cz složitě přeměřovat trasu. Jen kdyby se mi občas nevypínal 🙂 Je konec měsíce a mám na kontě 109 km. Povedlo se. A pár kilo je také dole. Nikdy se mi nedařilo zhubnout, ale teď to jde nějak samo.

Na březen se těším. Máme s dětmi o jarních prázdninách domluvený týdenní pobyt na horách a vzhledem ke sněhové situaci to pro běh vypadá velmi příznivě. Takové malé běžecké soustředění 🙂 Vybíhám hned po příjezdu, abych napravil nohy ztuhlé cestováním v autě. To, že neudělám normální dřep, jsem zvyklý, ale teď ani poloviční, ošizený. Drtím to 4 km do kopce, když jsem tu šel naposled dolů, nepřipadalo mi to tak prudký. Dolů to jde samo, pustím to, co si troufnu. Někde se dá ještě lyžovat, děti toho chtějí využít. Užiju si sjezdovky i běžky. Ale na běžkách z Pradědu, když vezu malého „na hůlce“, padám na levé rameno. Pobavil jsem kolem procházející školní lyžařský kurz. Ale rameno pak bolí a co bude, už znám. Před dvěma roky jsem se při opravování domečku vytelil na koloběžce a odlomil si kus pravého ramenního kloubu. Trvalo to dlouho, než to srostlo, ale šlo to i bez operace. Jen jsem se musel naučit vše dělat levou rukou. Jen focení, které mne teď živí, levou dělat nejde. Ale živnostníci žádnou nemocenskou nemají, takže to nějak muselo jít i pravou. Teď je to levá, kterou nezvednu, a to je pro praváka lepší. Na lyže už si netroufnu, ale běhat s tím jde, takže vlastně ideál. Nejvíc jsem dal 17 km v kuse, na hory celkem slušný. Jen tu „rychlost“ bych raději zatím neměřil. Šneci by se mi smáli.

Má drahá polovička projevila touhu si se mnou také občas vyběhnout. To je moc fajn. Je ještě pomalejší než já, ale to je vlastně také dobře. Celý společný život si přeji, aby mi neutekla. Ostatní si začínají všímat, že jsem zhubnul. Takovou váhu jsem neměl, ani když jsem končil s veslováním. Už nevláčím 30 kilový batoh špeku, ale jen dvacetikilový. To se hned se uleví.

Jarní běžecké prázdniny se nakonec projevily, za březen mám 184 km. Od té doby mne ale bolí kyčelní kloub. Asi jsem to trochu přehnal. Při běhu to sice rozhýbu, jen potom je to horší. Nechci dopadnout jako táta, který měl nakonec snad půlku kloubů v těle umělých. Ale nesmím přestat. Měl bych asi ještě víc hlídat, co jím. A navíc se asi stávám na běhu závislým. Stačí jeden den neběhat a už se celý třesu na pár kilometrů. A kolik je stezek, pěšin a cest, které stojí za to proběhnout.

Duben. Vracím se od doktora s posledními kontrolními výsledky. Vše se zlepšilo, cholesterol dokonce výrazně. Proč se tomu nedivím jako oni? Prohlížím si lidi kolem sebe. Sám pro sebe se ptám, kolik toho asi uběhnou. A kolik by mohli. Aby tak utekli svému osudu, do kterého se po hlavě řítí.  Ano, utéct, utíkat, běžet, proběhnout se, vyběhnout. To mi říká, že se těším na odpoledne, kdy zase na chvilku vyběhnu. A musím koupit čerstvou zeleninu na salát…

Výsledky jsem oslavil půlmaratonem po vyhlídnutých stezkách ve vzdálenějším okolí. Přežil jsem to, i když jsem stále pomalý. Nebo možná právě proto. Se zastávkami na focení, přemlouváním psa a kocháním se skoro celé dopoledne. Ale bylo to krásné. Je to krásné – běhat.

Neznám ten pocit pilota při létání. Vlastně možná už trošku ano. Vždyť běh je prý vlastně také kontrolovaný pád stejně jako létání. Ano, běhat je tak trochu jako létat, ale po malých krůčcích. Po krůčcích ke svobodě a snad i ke zdraví.

Napsat komentář – 2 komentářů