Moje nálady, moje myšlenky, můj běh

Jak tak pročítám tenhle web o běhání (zhruba tři možná čtyři měsíce), rozhodla jsem se taky něco napsat a vlastně si i srovnat myšlenky o mém vlastním běhání. Je mi skoro třicet, běhám asi od dubna tohoto roku. Začala jsem hlavně kvůli tomu, že mi přišlo, že vlastně pořádně nic nedělám, jednou týdně jsem došla na nějaké to cvičení, pořád mě tak nějak bolely záda, tady a tam mě občas píchlo, připadala jsem si celkově taková míň ohebnější a línější než dřív. Vždycky někomu říkám, jak jsem dělávala tu atletiku a jak mě to bavilo, no ale ono už je to taky 15 let.

Koupila jsem si kvalitní boty a rozhodla se, že další den vyběhnu v 6:00 ráno, abych byla hezky nabuzená a svěží až doběhnu a s touto náladou potom dorazím do práce. První běh se tedy uskutečnil v šest ráno následujícího dne, vyběhla jsem s přítelem (maratonský běhálista), který mi chtěl být oporou a hlavně mi poradit.  Myslela jsem si, že vyběhnu a prostě půl hoďky – hoďku poběžím. No to jsem se hodně spletla. Zjistila jsem, že neuběhnu ani 300 metrů v kuse. Přítel byl naprosto klidný, pořád mi zdůrazňoval, že musím třeba jenom chvíli jít, pak minutu běžet a takhle to párkrát zoopakovat a za nějaký čas budu schopná uběhnout víc a víc kilometrů v kuse a hlavně v klidu a ne v tak „příšerný“ křeči jako teď. Vzhledem k tomu, že jsem velmi netrpělivý člověk, trvalo nějakou dobu, než jsem pochopila, že má opět pravdu a že bych to tedy měla zkusit úplně jinak.

Našla jsem si článek na tomto webu, 9ti týdenní trénink pro začátečníky a začala to tedy zkoušet takto. Nicméně i nadále mi nebylo jasné, jak budu po nějaké době schopna běžet třeba 40 minut v kuse. Ale aniž bych věděla jak, opravdu se to stalo a dneska jsem schopná běžet svých 30 – 45 minut v kuse a jsem na sebe hrdá a pořád si říkám, vidíš, vzpoměň si, před pár měsíci si nebyla schopná ani doběhnout tramvaj.

Zjistila jsem, že běhání je neuvěřitelně spojené s náladou, někdy tak, že mě to až rozčiluje. Například je ošklivé ráno, sice neprší, nálada je blbá, no co no, tak se tedy nějak přinutím vyběhnout a buď se stane varianta jedna – běží se mi vcelku dobře a začnu si říkat, super já sem tady jediná statečná, kdo tady v šest ráno běhá a nálada se změní ve velmi dobrou a nebo varianta dvě – já jsem tady jedinej pitomec, kterej tady široko daleko běhá, protože všichni jsou ještě v teplý posteli a nálada je ještě horší. A nebo ta nejhorší varianta, kterou úplně nesnáším, je krásné ráno, ale já jsem si nestihla zaběhat, protože musím být v práci brzo, tak si říkám super, skončím brzo a půjdu běhat. Jenomže celý odpoledne až do večera proprší a já sem doma a každých deset minut kontroluji jestli už přestalo.

Ale jsem si jistá, že stoprocentně, až na světlé výjimky, běhání opravdu přináší mnohem lepší náladu každý den, kdy ráno vstanu a vyběhnu.

Poslední měsíc jsem narážela na svoje špatné dýchání, četla jsem někde, že s tímto problémem se potýká skoro každý, kdo začíná běhat. Já jsem na to narazila až poslední měsíc, když jsem zjistila, že vlastně nohy by mohly běžet víc a rychleji, ale nezvládám to s dechem. Když jsem běhala úplně pomalu, stačila jsem k tomu dýchat, ale teď když chci zrychlit, ne a ne to udýchat. Opět jsem začala číst spoustu článků, jak dýchat, že nadechnout nosem a vydechnout pusou, s hrůzou jsem zjistila, že dýchám pořád jen pusou a že se to budu muset nějak přeučit, jinak třeba taky moje běžecká kariéra skončí 🙁 Každý další běh jsem počítala každý krok a pekelně jsem se na dýchání soustředila a po každém běhání jsem se cítila frustrovanější a frustrovanější a dobíhala jsem s větším a větším pícháním v bocích.

Pak mi někdo jako už po několikáté řekl: „Ty o všem moc přemýšlíš a moc čteš, běhej si a dejchej si jak chceš.“ Tak jsem se zařídila přesně podlé této věty, koupila jsem si ipod a rozhodla jsem se, že se nebudu soustředit na dýchání a budu si poslouchat hudbu a nebo audioknížky (to jsem zkoušela, na běhání nic moc, je to trochu líné do běhu). A najednou, po pár vyběhnutích, jsem zjistila, že se nadechuji nosem a vydechuji pusou a nikde mě nic nepíchá. Netuším, jak se to stalo. Pravděpodobně u toho funím jak lokomotiva, ale to je mi fuk, mám ipod a neslyším se.

Ještě jednu věc jsem zjistila sama o sobě, je sice super, když jde přítel někdy se mnou a něco mi u běhu vypráví (on to zvládá, já zvládam jen kroutit hlavou, ale rozhodně ne mluvit), ale kolikrát po doběhnutí si snažím vzpomenout co mi to vlastně říkal. Uvědomila jsem si, že jakmile se rozběhnu, tak i moje myšlenky se rozběhnout kamsi, přemýšlím nad vším možným, jako coby kdyby, jak by se dalo udělat to a ono, už jenom těch podnikatelských nápadů, co jsem vymyslela a vlastně nikoho kolem sebe nevnímám. Nejraději běhám sama a mám to jako takový čas vyhrazený na povídání si sama se sebou.

Takže moje heslo je: „Nepřemejšlej a běhej jak chceš a přemejšlej si o čem chceš.“ Přináší mi to něco, co nedokážu pojmenovat, ale je to strašně fajn.

Napsat komentář – 4 komentářů