Běhání na školách. Co je špatně?

Hodně bych se divil, kdyby naši čtenáři a čtenářky měli veskrze pozitivní zkušenost s běháním na základní či střední škole. Co vím od přátel, z osobní zkušenosti, z komentářů zde na webu či jinde, většina z nás se s běháním především na základce moc nekamarádilo. Mohlo za to však běhání samotné nebo spíše způsob, jakým nám byl běh prezentován a vštěpován?

Když se podíváme na malé děti, kteří běhají všude a pořád a nemají běhání dosud za „povinné“, běhají rády. Kde je tedy problém?

V tomto článku sděluji jen svůj názor, jak bych si představoval, aby výuka běhání na školách probíhala oproti běžné praxi. V žádném případě netvrdím, že je špatně úplně všechno, spíše jen naznačuji prostor pro možné zlepšení.

Jak se běh na školách učí?

Hodně lidí má k běhání po zkušenostech ze základní či střední školy vyloženě odpor – často slyším nebo čtu: „Běhání jsem na základce nesnášel/a, všechny ty měřené kilometry, dvanáctiminutovky…“ Účelem běhu na 12 minut, tzv. Cooperův test, je zjistit běžeckou kondici člověka a jeho vytrvalost, protože se měří, jakou vzdálenost je schopný za tento čas uběhnout. Tato metoda se však hodí spíše pro speciální sportovní školy nebo atletické kroužky, kde je potřebné jednou za čas tuto schopnost u sportovce testovat, ale jaký má smysl pro většinu dětí?

Na podobném principu to funguje u běhu na 1000 m nebo 1500 m. Měří se, za jak dlouho tuto vzdálenost děti zdolají, a podle toho, v jaké jsou třídě, musí splnit tabulkové hodnoty. A pokud je nesplní, následuje snížená známka, někdy „zkažené“ vysvědčení, což vyvolává značný stres v dítěti. A ono se pak zatvrdí, že tím spíš běhat nikdy nebude, když nesplní tyto požadavky, i když se moc snaží a může při běhu vypustit duši, jak jej bolí nohy nebo píchá v boku. Dítě udělalo vše, co bylo v jeho silách, přesto musí poslouchat řeči učitelů, a pak i rodičů, proč neběžel rychleji…

Jak by se mohl běh na školách učit?

Běh má být především o radosti z pohybu. U malých dětí bych navrhoval vůbec nic neměřit, nestresovat je, dbát pouze na správný běžecký styl, dýchání, protahování. Vždyť se jedná kromě chůze o nejpřirozenější pohyb pro člověka vůbec. Proč si jej tedy komplikovat?

Všechny další metody, jako je běhání na čas, sprinty, překážky apod., by bylo vhodné využívat jen u starších dětí, kteří se k tomu přirozeně dopracují.

Děti jsou běžci – začátečníci, je potřeba na ně zvolna

Vzpomeňte si na doby, když jste začínali teď po letech znovu běhat. Tentokrát ne z donucení, ale že jste opravdu chtěli. I tak jste hned napoprvé vypálili a po pár desítkách metrech se s pícháním boku zastavili… Proč? Protože jste to tak měli zafixované ze školy. Že jedině běhání naplno je běh. a to ostatní se nepočítá. Já bych to obrátil a tvrdil bych, že právě to ostatní je běh a to ostatní se nepočítá.

Pokud jste na to šli jinak, a hledali jste například nejprve na internetu, jak začít běhat, dozvěděli jste se možná zajímavou novinu – poprvé máte běžet hodně pomalu (a když se vám zdá, že běžíte pomalu, ještě zpomalte), dokonce můžete přejít do chůze, zastavit, cokoliv budete chtít. Pak se totiž stane zázračná věc – vydržíte běžet i několik desítek minut, nejste zadýchaní, můžete u běhání mluvit, cítíte se skvěle, pálíte tukové zásoby…

Proto by se běh na školách mohl učit podobným způsobem. Na začátku každého školního roku by se mělo jenom klusat. Před každým tělocvikem na rozehřátí a pak dle přesného harmonogramu několik tělocviků v měsících se věnovat jen vytrvalostnímu běhání. Běh se musí kultivovat už od školních let. V tomto prostoru vymezeném pro běh by se pak měl učit správný běžecký styl (zejména postavení těla při běhu a způsob došlapu) a učitel by měl každého žáka sledovat a poradit mu, co případně dělá špatně. Mělo by se vysvětlit dýchání a vše ostatní, aby měl malý běžec dobré předpoklady, aby se cítil dostatečně ve svém běhání sebevědomý.

V současnosti je to totiž tak, že se mnoho z nás učí v dospělosti běhat metodou pokus-omyl. Protože nám to nikdo pořádně nevysvětlil, neukázal, fixujeme si špatný běžecký styl, který se musíme složitě odnaučovat, vzniká z toho řada zranění, nemáme rozvinutou vytrvalost…

Není to škoda, že se ve škole nenaučíme takovou základní dovednost, jako je běh? Popřípadě se běhu naučíme, ale špatně? A místo skutečných užitečných dovedností si přineseme spíše negativní emoce k běhu?

Běhat by se mělo co nejvíce v přírodě

Kdybychom běh vyvedli z běžného atletického tartanového oválu do přírody, už jen tím bychom udělali obrovský skok dopředu. Děti by si uvědomily, že běh nemusí být jen o tom běžet „kilometr na plno“ nebo sprintovat 60 metrů z nízkého startu. Že běh může být o tom, stát se na chvilku součástí přírody, pozorovat okolní přírodu, lesní zvěř, našlapovat měkce po lesní pěšině, užívat si čerstvého vzduchu a trochu si odpočinout od rutiny školních tříd a lavic… Kdykoliv se zastavit, sednout si do trávy a jen pozorovat…

Chápu, že běhání v přírodě je mnohem náročnější pro koordinaci dětí – přeci jen si učitel/ka všechny děti za plotem atletického oválu lépe ohlídá. Je však toto řešení, jen aby děti byly dobře na očích? Šlo by to možná řešit jinak – i tím, že by na takové tréninky byli klidně 2–3 učitelé, spojili by se tělocviky více tříd do jedné apod…

Odstranit negativní motivaci

Nemám nic proti učitelům tělesné výchovy, mají těžkou práci. Mnohdy to myslí dobře, když povzbuzují děti do další akce, i když dítě očividně naráží na své limity. Místo obvyklého „dělej, přidej, nebo ten čas nedáš“ by však bylo dobré použít „to nevadí, zpomal, přejdi do chůze“. Když o nic nejde (a při běhání jde jen a pouze o radost z přirozeného pohybu), proč zbytečně dítě stresovat výkony?

Běhání není jen o škole, svou roli musí sehrát i rodiče

Těžko můžeme házet všechno sic na v mnoha ohledech zkostnatělý školský systém… Škola nemá povinnost vychovávat, ale vzdělávat. Vychovávat, a to i k běhu, by měli především rodiče, pokud tedy mají zájem o to, aby si jejich děti vypracovaly pozitivní vztah k běhání a ke sportu obecně. Bez nich to nepůjde. Rodinné výlety do přírody, běžecké kempy, atletické přípravky… To jsou perfektní místa, kde se děti mohou v běhání zdokonalit také.

Co se ve školních tělocvicích naopak daří?

Je určitě dobré, aby děti občas běhaly i na čas, například 1000 m nebo 1500 m. Toto by však mělo být na pořadu dne až po dlouhodobé běžecké přípravě, například až ke konci školního roku po celoročním tréninku, kdy se děti na tyto disciplíny připravují.

Kompenzační cvičení a protahování se také daří. Každý tělocvik téměř ve všech školách začíná i končí rozcvičkou či protažením, což je určitě dobře. Také mají děti ve školách potřebnou pestrost, aby se v nízkém věku nezabrzdili pouze u jedné specializace. Fotbal, florbal, lehká gymnastika, cvičení s vlastní vahou, jiné atletické disciplíny. Přesně tato pestrost je tou správnou cestou.

Nejeden běžec či běžkyně mají z těchto dětských let tak trochu mindrák… Nebo naopak velmi pozitivní zkušenosti díky tomu, že měli štěstí na kantora, který se třeba sám rekreačnímu běhání věnoval. Jaké jste měli zkušenosti s běháním na škole vy? Měli jste k běhání nebo stále máte odpor? Podělte se se svými zkušenostmi v komentářích!

Napsat komentář – zatím pouze jeden komentář