Už běhám i já

Tento článek má jediný cíl – povzbudit vás, kteří chcete běhat, a nějak vám schází odhodlání.

Nedávno mi bylo 35 let. Ne že bych byl kdy nějaký sportovec, spíše obráceně, ale na gymplu a vysoké škole jsem miloval silniční cyklistiku. Za sezónu jsem našlapal i přes 4000 km. Ostatní sporty jsem spíš jen zkoušel, někdy na pár týdnů, někdy i třeba na celý rok. Kolečkové brusle, běhání, tenis. Vážil jsem nějakých 80 kg při 186 cm. Pravda, byl jsem i mladší, a na kondičku jsem si tenkrát nestěžoval.

Nyní, o pár let starší, o 15 kg těžší a po nějakých 8 letech proseděných u počítače a proježděných v autě do práce a domů, jsem začal pociťovat něco, o čem jsem dříve jen slýchával. Nepříjemným zážitkem se stalo třeba i zavázání bot, nebo lehnutí si pod auto kvůli výměně výfuku. Doběhnutí trolejbusu jsem pak rozdýchával snad hodinu. Začala mě jímat hrůza, že s tímto tělem musím ještě pár let žít, a jestli to takto půjde dál, bude snad i hůř.

Musím nabrat kondičku. Začnu běhat.

Koupil jsem si běžecké boty s pocitem, že když utratím 1800 Kč, tak to bude běhat tak nějak samo. To byl únor 2013. Vyběhl jsem dvakrát, pokaždé tak 2 km. Spíš to bylo ale trápení, pár kroků rychleji, pak hodně zpomalit. Moje tělo je fakt v háji. Pak další den sněžilo, další den jsem byl dlouho v práci, další den byla moc velká zima a tak dále. Zkrátka snaha sám sobě si namluvit, proč zůstat doma a nic nedělat. Toto mi bohužel vydrželo až do léta 2014.

Proč jsem začal běhat teď už se vší vervou a snad delší výdrží než pár dní, mělo kromě snížení hmotnosti a zlepšení kondice i další důvod, pro mnohé asi nepochopitelný. Rozhodl jsem se stát se pravidelným bezpříspěvkovým dárcem krve. A asi je to nesmysl, ale nějak jsem si řekl, že chci, aby moje darovaná krev nepocházela z těla, které hýbe jen myší u notebooku a tlačítky klávesnice. Chci darovat krev z těla, které se může rozeběhnout bez infarktových stavů a na které se neštítím podívat v koupelně v zrcadle. A tak to začalo.

Musím potvrdit všem, že začátky jsou fakt těžké a deprimující. Běhám zatím asi měsíc, 3x nebo 4x týdně asi 5 km. Žádný tréninkový plán, žádné přehnané cíle. Běhám tak, abych neztratil plíce. Když můžu, běžím, když ne, jdu. Žádné přepálení tempa, žádné velké násilí. Na pohodu. Kochám se přírodou. A kochám se i tím, že toho uběhnu najednou o kus víc než na začátku. Asi to půjde pomalu, ale už teď cítím drobné zlepšení. A to je velmi povzbuzující.

Hlavně žádné výmluvy. Jakmile cítím, že se mi nechce, vypínám mozek a jdu pro boty a šortky a honem ven. Zatím jsem byl vždy po pár set metrech rád, že mě lenora nepřemohla.

A závěrem můžu běhání doporučit všem – zkuste se přemoci a párkrát vyběhnout nebo klidně spojit běh s procházkou po lese. Je to úžasný pocit čisté hlavy, propoceného trička a únavy po takovémto „sportovním výkonu“. Kdo to nevyzkouší, neuvěří, věřte mi a zkuste to :-).

Napsat komentář – 6 komentářů