I cesta je cíl, obzvlášť ta běžecká

Běh dnes údajně zažívá obrovský až „zázračný“ boom. Údajně množství běhajících neustále narůstá a stále nejsme na pomyslném maximu. Jsem však asi jeden z mála, co si to nemyslí, i když jsem zároveň pro všemi deseti, aby tomu tak bylo.

Nač být tak skeptický? Přece účastníků největších běžeckých akcí přibývá ohromným tempem, zvyšují se počty nejrůznějších závodů včetně těch úplně nejmenších pro několik málo desítek účastníků, a pokud byste chtěli, denně můžete někde startovat. Je toto měřítko však validní? Chci do aktuálního mumraje článků, jak zvládnout co nejlépe a s co nejmenší přípravou maraton (což nejde dohromady), přispět svým pohledem a zamyšlením.

Maraton musí být jen dobře ohraná písnička

Mnoho běžců, kteří se nechají zmasírovat některými vnějšími činiteli, si jako hlavní cíl vytyčí uběhnout maraton. Není divu, že každý začátečník jej chce co nejrychleji absolvovat a potvrdit si svou „běžeckost“ za každou cenu, ať už to znamená cokoliv. A rovnou na té nejnáročnější distanci. Důvod? Magický rozměr slova maraton, protože maraton rovná se vrchol, kam může běžec hobík dospět. Je to krásný cíl, ale na své kráse mu ubírá, když jej chce běžec zaběhnout do dvou týdnů. Bez dlouhé a náročné (pro začátečníka) přípravy to však není možné.

Stejně jako se nenaučíte za dva týdny, respektive pár měsíců, hrát na piáno, nenaučíte se ani efektivně a správně běhat. Stejně jako při hře na klavír se učíte pomalu od nejjednodušších stupnic a melodií a až postupně přidáváte na obtížnosti a intenzitě. To samé u běhání. Nejprve si zahrajete jen pár tónů, do ničeho se extra nenutíte, jen si ty klávesy trochu pohladíte. Naučit se správně běhat a zvládnout ten vysněný maraton pak neznamená nic jiného, než že jste schopni v určitých intervalech tuto „skladbu“ libovolně opakovat. Bez jakéhokoliv zranění, bez jakéhokoliv problému a vyčerpání. Jste schopni jej pak absolvovat znova stejně dobře a možná i lépe. Proto nejsou ultramaratonci nějací výjimeční lidé s nadpřirozenými schopnostmi, jak si většina lidí myslí, proto dokáží běhat tak efektivně. Hráli prostě tuto kilometrovou písničku tolikrát, že je to stojí méně úsilí než začátečníka, který poprvé uběhne dva kilometry a druhý den jen stěží vstane. Uběhnout maraton neznamená, že se na několik dalších týdnů naprosto odrovnáte!

Běžecká zranění a jak jim utéct

A proč asi existuje tolik běžeckých zranění? Nemalé procento všech začátečníků se v prvním roce svého běhání zraní. Přičemž se nejedná pouze o nějaká nešťastná došlápnutí v lese typu vymknutí kotníku, ale o zranění způsobené přetrénováním a podceněním vlastních kapacit! Když začnete ve čtyřiceti běhat, nemůžete čekat, že se tělo za dva týdny přestaví do takové podoby, aby bez úhony přečkalo váš vysněný trénink a hlavně samotný maraton.

Je potřeba snížit výskyt těchto zranění na minimum, ale to se nestane, pokud budou všichni běhat maratony. Spočítal už někdo, kolik běžců po svém prvním maratonu prostě s běháním skončí nebo si už žádný další nezaběhne? Kolik se jich zraní? Výsledek by byl zcela jistě tristní a odpovídal by počtu tolika nováčků na startu maratonů, protože pochybuji, že běžců schopných slušně zaběhnout maraton by se nějak extrémně zvedlo a zažilo tak svůj boom. Odvíjí se nějak účast na velkých běžeckých akcí od kvalitnějšího tréninku a co běžci, kteří opravdu první rok jen poctivě trénují?

Zvládnout 42 km trasy je pro celoživotně sportujícího člověka poměrně snadnou povinností. Horší je to se začátečníkem, který má zkrácené svaly, šlachy, některé svaly třeba ani tělo nemělo šanci dlouhodobou neaktivitou vůbec plně vyvinout. Pak pochopitelně v extrémním tréninku nebo závodu dochází k neštěstí. Ke zraněním a dalším týdnům nebo měsícům neaktivity. Co řekne obvykle lékař? Zranil jste se běháním, musíte s tím přestat. Vydedukuje jednoznačně, že běhání = zranění. Chyba – zranění bylo způsobeno obecně nepřipraveností běžcova těla k novým úkolům (zkrácenost, nedostatečná motorika, chybný běžecký styl – který se má tendenci vylepšit sám, pokud nad pohybem přemýšlíte a dáváte všemu dostatek času).

Vždyť cesta je cíl

Klidně celý rok nebo dva na maratony zapomeňte. A víte co? Klidně zapomeňte na všechny závody. Jsem zvědavý, o kolik by se procento zraněných začátečníků zmenšilo a tím pádem kolik by jich ubylo ze statistik „běžeckého boomu“, který je takto uměle vytvářen. Běhejte velmi pomalu, užívejte si pohyb a radujte se z vlastního zlepšování. Z pomalého zlepšování. Víc řešit prostě nemusíte.

Možná, že procento běžců kvalitně běhajících (řekněme déle než pět let průměrně 4x týdně) je v současnosti o trochu vyšší, ale vsadil bych se, že o moc ne. Nebo na úkor čeho. Myslím si, že číslo je klidně v posledních dvaceti letech konstantní. Protože, ruku na srdce, kdo chce běhat, a s běháním hlavně vydržet, brzy pochopí, že nejdůležitější je samotné dlouhodobé běhání a několik závodů ročně se stává pouze dobrým ukazatelem a vyústěním plnohodnotného běhání.

Jak z toho ven a skutečný boom nastartovat? Tento cíl je realizovatelný za předpokladu, že se vztáhne do širšího kontextu a začne se úplně od začátku. A to doslova. K běhání by si měly vypěstovat návyk už děti, ale to se nestane, pokud se bude následovat trend současných základních škol. Například běhat za trest, jednou za půl roku patnáctistovku na maximum, upřednostňování kolektivních sportů na úkor individuálních. Co také čekat od časového harmonogramu na tělesnou výchovu, který je zcela zanedbatelný v porovnání s tím, jak dlouho musí děti ve škole sedět v „důležitých“ předmětech (jejichž úroveň také klesá a strašně se divíme). Samozřejmostí by bylo podpořit všechny atletické kluby ve velkých i menších městech, které zastávají nelehkou, ale velmi důležitou práci, jenže je potřeba, aby sami rodiče své děti ke sportu vedli a „běžecký boom“ tak pomohli opravdu nastartovat. Protože o těchto problémech se příliš nemluví, tam se „boom“ neočekává. Ale měl by se očekávat právě tam, pak by vše dávalo smysl. Co naplat, když se začínají učit běhat teprve rodiče… To se však dostáváme k úplně odlišnému tématu.

Napsat komentář – zatím žádný komentář, buďte první!