Můj začátek

Někdy jsem se během celého týdne nestihla dostat na kolo, natož do posilky a pak jsem si už opravdu musela hlídat co a kdy jím. Jenže kondice a trochu slušná postava bez pohybu prostě nejde a tak jsem hledala nějaké pohodové řešení, sport, který mohu kdykoliv a kdekoliv.

Někdy v září jsem poprvé zkusila zakroužit podél majestátních hradeb Vyšehradu a přede mnou se najednou jak v leporelu na každém rohu toho „kolečka“ překlápěly jiné obrázky, prostě nádhera. Zprvu jsem můj funící běh musela střídat s chůzí, neb tepovka mi vylítla pomalu až na maximálku :).  Podle mapy má jedno kolečko 1,7km a tři kolečka byla pro mne maximum. Občas to ani tak nebyla záležitost mého dechu, jako spíše bolesti kolena. Někdy mne pak i v noci mé koleno budívalo ze spaní.

Ale nechala jsem se přemluvit k změření dopadu mých nožek a pak konečně okusila opravdu specielně odpružené a hříšně drahé boty. Najednou bylo po bolesti. Běhala jsem už jen a jen radostně – prakticky každý den, až…. mi začalo vadit, že se nijak zvlášť nezrychluji.

Zkusila jsem si zaběhat pár stovek, ale o moc to lepší nebylo. Usoudila jsem, že asi příroda brání přes zimu přílišné aktivitě…. a na Vánoce jsem odejela na hory. Kde jsem jen tak párkráte vyběhla podél sjezdovky – vyběhla je silné slovo – vyplazila se? No, ale zato po návratu jsem v pohodě poprvé uběhla místo 5 už 9km a to s vyrovnaným dechem, i když ve velmi pohodovém tempu. Hledám se, asi je na čase zase drobet zrychlit, aby mi alespoň slimáci neutíkali.

Už neběhám jen po rovině a tak jednou týdně vycválám pár krátkých krpálů. Postupně jsem si pořídila lepší vrstvy trik a běhací kaťata, v mrazech se mi to vyplatilo. Prakticky už zase nemusím řešit co a kdy jím, natožpak váhu.

Když si zaběhat nemůžu, jsem sice nesvá a protivná…. ale miluji, jak se mi při běhání rovnají myšlenky,…. jak kostičky od Lega – až se mi hlava vyčistí. Miluji tu pohodu na duši, které mi běhání dává.
Je mi dvaapadesát a běhám už přes půl roku 🙂

Napsat komentář – 9 komentářů