Během k zapomnění

Na úvod bych se vám v kostce ráda představila. Jmenuju se Pavla, příští rok v dubnu oslavím 30! (já, holka po vojně!:-)), jsem rok a kousek šťastně vdaná za milujícího a milovaného nadšence do cyklistiky (tajně ho podezřívám, že dvojkolou milenku staví na žebříčku přede mne a já mu to tajně toleruju – lepší vyřáděný, vybitý chlap s nějakým koníčkem než znuděný či dokonce otravný bez špetky zápalu pro cokoliv), oba máme zaměstnání, které nás baví, jsme na vrcholu svých sil (nebo ten vrchol teprve přijde?)… Na první pohled IDYLKA, co říkáte? Ale to by nebyla ta správná rovnováha YIN a YANG, aby se nenašlo něco, co tuto idylku kazí.

Ne, není to přítulná milenka / milenec, dluhy, nesnesitelná tchyně. Je to DÍTĚ. Přesněji napsáno RÁDOBY-DÍTĚ. Byly doby, kdy mě to hodně trápilo a bolelo. Kdo nezažije, nepochopí. Ta bolest mi úplně zatemnila mozek. Nedokázala jsme myslet na nic jiného. Přečetla jsem hromadu článků a diskuzí na téma oplodnění, otěhotnění, těhotenství, před pár měsíci jsem dokonce začala hledat informace o umělém oplodnění. Je to všechno zajímavé. Poznala jsem, jak funguje moje tělo – jedna z pozitivních stránek této věci a naučila se jisté pokoře před přírodou, před Bohem. Byla jsem totiž zvyklá vždy dostat, na co si jen ukážu a co si usmyslím. Najednou to ale nefungovalo. „Proč oni můžou a my ne, když jsme oba zdravotně v pořádku, všechny testy vyšly na jedničku?“ byla milionkrát omýlaná otázka v mé hlavě, která mě spalovala a drásala. Přešla jsem dokonce k jinému gynekologovi a ten mě přivedl na zcela převratnou myšlenku – LEPŠÍ JE NĚKDY NEVĚDĚT!!! Tím zásadně převrátil můj myšlenkový vzorec: čím více informací, tím lépe. Z toho mi vyšlo ponaučení: NEVÍM, TEDY JSEM.

A abych nevěděla, zapomněla, nemyslela „na to“, jsem začala běhat. Také jsem zpozorovala, že se lépe vyrovnávám se situacemi typu další kolegyně / kamarádka / známá mé známé je těhotná / má dítě. Vyběhávám se ze své sebelítosti, vzteku a rozhořčení nad nespravedlností osudu. Moje myšlení už neovládá nezvladatelná touha po dítěti a absolutní podřízenost tomu všemu. Cítím, že se ze mě stal jiný člověk. Ač se žádný HAPPY END nekoná, tak se vnitřně cítím šťastná a spokojená, vyrovnaná se situací.

Ještě tak před měsícem, kdyby se mě někdo zeptal, kdy mám plodné dny / jakou mám bazální teplotu / kolikátý den cyklu jsem bych bez zaváhání odpověděla. Teď NEVÍM. Vlastně mě to ani nezajímá. Mým dítětem se stal BĚH.

Napsat komentář – 2 komentářů