V nočním lese

Večerní autobus vypustil na konečné do třeskuté zimy nesmlouvavě zbytek cestujících. Jasná noční obloha, sněhová pokrývka a studený vzduch signalizovaly víc jak deset pod nulou. Pomalu jsem se dával do pohybu, který znamenal naději na snadnější překonání příští chvíle. Blížil jsem se k lesu, čeká mě každodenní cesta k domovu, je pozdě, tentokrát poběžím nejkratší cestou.

Osvětlení ulic zůstalo za mnou a náhle jsme spatřil ten zázrak. Na holých větvích opadaných listnatých stromů visel kulatý měsíc. Svým stříbrem zaléval lesní krajinu. Pokukoval po mě a nemohl jsem dělat, že ho nevidím. Pokynul jsem mu rukou na pozdrav a on kývnul, že mohu vstoupit do nočního lesa. Na znamení, že mu rozumím, jsem přešel do chůze, i když by se dalo za jasného svitu běžet. Nemohl jsem, byť pomalým během, rušit noční klid lesa.
Tajemný les mě pohltil, měsíc prokukoval vršky stromů, vrhal nepředstavitelné stíny a svítil mi na cestu. Ojíněné stromy spaly pod kouzelnou sněhovou pokrývkou přehozenou přes větve. Kroky vyplašených srnek znám již po paměti, tentokrát jsem je však mohl sledovat, jak ladnými kroky mizí ve vzdálené temnotě lesa.
Další náhlý zvuk mě napovídá, co se děje přede mnou. Když jsem tentýž zaslechl kdysi poprvé, nevěděl jsem, co znamená. Tehdy to ale bylo v lesní tmě. Teď už vím, že vůdce stáda divokých prasat mě zavětřil a velí na ústup. Rozrytý sníh prozrazuje, že pod ním hledají bukvice. V měsíčním světle vidím černé oválné stíny, jak se sunou na sněhové pokrývce a za dupotu mizí v dáli.

Prosvítající světla za lesem signalizují návrat do civilizace. Otvírám stavení, kamna čekají na oheň zápalky a vzduch má s každým polenem o stupeň víc. Půlnoční teplo vydrží snad až do rána. Časně před rozedněním vybíhám vstříc dalším zázrakům.

Jan Dolejš

Napsat komentář – zatím pouze jeden komentář