Zjistila jsem, že mě v tom mí blízcí podporují. Jak jsem již psala ve svém předchozím článku Pokračování aktivity – aneb jak se dá či nedá sportovat na mateřské, syna zabaví na zahradě babička s dědou, příležitostně i manžel (pokud zrovna není na kole a nenajíždí ty své nekonečné kilometry

Další z obav bylo, že mi to nepůjde a že mne to odradí. Ale to bylo zavrhnuto hned na začátku, už při chůzi. Prostě jsem si uvědomila, že to půjde vždy, jen musím přizpůsobovat tempo podle toho, jak se cítím. Běžet totiž šíleným tempem, snažit se doběhnout další nádech, když mé klidné funění zůstalo už dávno desítky metrů za mnou… Skončila bych určitě v oboře s nožkama nahoře. Dnes mám skoro dojem, že by mě neodradila (s nadsázkou řečeno) ani zlomená noha. Stačí prostě chtít a já vážně chci.

Následovala obava, že to bude úplně jiné než cyklistika, ke které jsem trochu „přičichla“ a že nepoznám, kdy běžím asi správně a nebude to mít nějaké následky. Stalo se mi při asi zatím dvou trénincích (pokud tak moji aktivitu mohu nazývat), že jsem počítala skoro každých 10 metrů a říkala si, že asi zastavím. Ale došla jsem k závěru, že se mi dýchá dobře, nic mě nebolí a tak není vlastně důvod, proč zastavit. A tak prostě běžím dál, i když počítám každý metr a říkám si: tam za tou zatáčkou už je odbočka a pak jen mírný kopeček, rovinka a jsem tam… nebo: teprve jsem vyběhla a nějak se na ten kopeček necítím… Jednou jsem zahnula o odbočku dříve a tak jsem si to o 2 km zkrátila a jednou prostě běžela dál a ten bezva pocit se prostě dostavil o trochu dýl. Takových chvil určitě ještě přibude, ale já to prostě nevzdám. Znám se. Jak bych jednou přestala, už bych se nevrátila, tak prostě „běžím“ pořád ku předu.

Obava č. 4 – co bude až bude zima. Tuto obavu zatím odsouvám. Teď stejně nic nevyřeším a uvidíme co bude až to bude. Trochu mě to mrzí, nemám ráda tyto nejistoty, ale konkrétně tohle opravdu na jaře nevykoumám

Občas narazím na další běžce. Vídám pána, hádám mu přes 50 let. Běhá stylem, který mi připomíná hračku na kolečkách – míhají se ruce, nohy a tělo jako kdyby bylo pořád na místě. Prostě tak nějak „nehopsá“ jako já. Asi je to vypracovaná technika, která šetří energii tím, že prostě neskáče Pak jsem jednou při nasedání do auta (už jsme se šinuli ze zahrady domů) pronesla spíš sama pro sebe: to vypadá, jako když běží jen zadek… Proběhla kolem slečna tak kolem 20 let. Podotýkám, že já nejsem žádná hubená tyčka, ani nejsem žádná boubelka (170 cm, 60 kg, ale boky mám širší). Svůj monolog jsem zakončila: takhle vypadám i já? A i kdyby, je to fuk. Bohužel (nebo bohudík) mě slyšel manžel a okomentoval to tím, že jsem blbec a hrozně se mi smál, ale pak se taky přidal a řekl, že je to vážně fuk, jak při běhu vypadám. Ale sama sobě se musím občas smát. Ruce mi občas tak nějak vlají a nohy – špičky mi směřují dovnitř, takže musím vypadat opravdu asi jako kuriozita v tom krásném lese, ale prostě „tu svojí“ techniku ještě hledám. Snad nepohoršuji žádného běžce, když mluvím o hledání techniky

Dostala jsem jako dárek od tchána šátek. Takový ten multifunkční, co z něj uděláte čepičku, čelenku, gumičku do vlasů, na ruku, šátek asi na sto způsobů… Zatím užívám jako čelenku. Bude chladněji, bude z něj čepka. Je růžový. Věc zdánlivě nepodstatná (myslím tu barvu). Ale boty mám šedorůžové, kalhoty šedivé… takže už jen časem dokoupím tričko – s krátkým rukávem bych chtěla šedivé a nátělník asi růžový. Jsem prostě mladá ženská, tak mě zajímá, jak to vypadá. Prostě jen další motivace. Co se oblečení týče, zjistila jsem, že pod obyč triko si musím brát moiru, jinak mě spocené tričko studí. Nemám zatím žádné vyloženě na sportovní aktivity.

Nosí se i pod speciální trika na sport moira? Poraďte, předem děkuji. Kde nosíte třeba telefon? V kapse na zadní straně kalhot je pak mokrý. Dávat do pytlíku nebo jak? Možná někde vyhrabu miniaturní batůžek, byl přiložen k velkému batohu, který jsem kdysi kupovala. Je na 2 gumy a nosí se na ruce. Snad mi to nebude překážet… Četla jsem, že je dost důležité při velmi slunečných dnech nosit brýle. To jsou nějaké speciální brýle? Na gumičku kolem hlavy nebo jaké?

Výběr bot – to je skoro kapitola sama pro sebe. Našla jsem si na internetu stránky, kde se podle v celku jednoduchých otázek (alespoň to tak ze začátku vypadalo) člověk dobere k nějakému konci, na kterém budou stanovena základní kritéria, která by měl brát na zřetel při nákupu bot. Na začátku byla volba pohlaví a váhy. Jednoduché a bez přemýšlení vyplňuji. Dále jsem si vzala vál, na kterém běžně válím nudle, hnětu těsto…. a šlápla jsem na něj mokrou nohou – zaklikla jsem další obrázek, kterýž se podobal tomu mému na válu, pobíhala jsem po chodbě po čáře na dlaždicích a zjistila, že vytáčím špičky dovnitř – opět jsem měla mokré nohy, které zanechávaly otisk… Já jsem na konci zjistila, že mám sklony k nadměrné pronaci. Chtěla jsem si i nechat udělat vložky do bot přímo na míru, ale zatím jsem tak neučinila…říkám si, že to mohu udělat kdykoliv. Původně jsem také chtěla boty na silnici. Ale už při počátečních procházkách se synem po krásné stezce, která vede z města ven, že běhat po stále stejné trase mi přijde trochu nudné. Takže zvítězily boty 80% terén a 20% silnice a objevuji neznámé cesty kolem města. Nechám se přitom lehce navigovat od blízkých, kteří tyto cesty znají.

Možná u toho přemýšlím moc a možná se zabývám opravdu nepodstatnými věcmi, ale jak už jsem psala, mě to baví a tak „jdu dál“. Zatím nejsem ve fázi, kdy bych se chtěla řídit individuálním plánem od nějakého trenéra, ale tajně doufám, že se do této fáze nějak dopracuji a vyklusnu si i třeba na nějaký ten závod (opožděně tak děkuji za nabídku Běháme.cz, až nastane ten správný čas, určitě poprosím o kontakt na trenéra). Jsem prostě obyčejný člověk, který se chce radovat z obyčejné věci.

Pokud něco dělám vyloženě špatně, tak mě, prosím, varujte. Pokud znáte odpověď na mé otázky, poraďte mi. Spousta z Vás, kteří to budou číst (si fandím, že tomu opravdu rozumí a hrozně bych byla ráda za jakékoli rady. Děkuji moc a opět přeji mnoho krásných kilometrů.

Začátek – ten bych datovala k 20. 3. 2012, tedy den po napsání mého prvního článku. Vyšla jsem si se synkem v golfkách na svižnou procházku. Trvala 45 minut a ušla jsem cca 5 km – to je opravdu jen odhad vycházející z naježděných km na kole po trase, kterou jsem šla. Během chůze jsem ukazovala synovi kachny na potoce, ptáčky u cesty… Taková naučná stezka pro nejmenší. Jeho to bavilo a mne taky. Snažila jsem se držet přibližně stejné tempo. Byla jsem spokojená a tak jsem pozítří vyrazila zas, tentokrát už sama. Malého hlídal děda na zahrádce – i jemu patří velký dík, protože bez jeho pomoci by to také nešlo tak dobře. Střídala jsem 2 min chůze s 2 minutami běhu. Řekla bych, že tento den jsem hodně zjistila – pokud se na to nesoustředím, tak dýchám správně (tj. břichem), nosem udýchám velké houby, pusou udýchám zatím všechno a musím běhat pomaleji… Běžela a šla jsem 30 min (2 min běh a 2 min chůze) a bylo to 3,38 km. Pak byla 2 dny pauza a pak jsem opět vyrazila se synem na 45 minutovou procházku svižně, opět 5 km. Opět obden následovalo 30 min 2+2, 3,76 – zrychlila jsem. Obden 45 min chůze, cca 4 km – spomalila jsem. Oťukala jsem si tím, že každý den se opravdu běží jinak, i když jde o stejnou trasu. A hlavně – vím, jak se asi cítím při TF 160 – 175… ale i při 195. To byla super hodnota při pokusu o běh do kopce. Ale kdo nezkusí, neví, tak prostě zkouším…

Pak jsem kombinovala běh s chůzí ještě asi 5x a přešla do souvislého běhu. I při běhu do kopce už TF udržím kolem 180ti, takže si tu tak běhám kolem zahrady po stezkách, přibližně obden. Teď už běhám cca 40 minut, něco málo přes 5 km. Plus mínus 2 minutky – ovlivňuje to hodně teplota a samozřejmě to, jak se cítím. Vyhovuje mi více teplota 10 až 15 stupňů, ale teplo teprve začíná, takže si na něj určitě budu postupně zvykat. Průměr mám kolem 7,10 až 7,5 km/h. Mám za sebou svých prvních 40 km (počítám jen ty, které jsem už jen běžela) a baví mě to. Což je pro mě asi to nejdůležitější. Mám svoji chvilku pro sebe, baví mě to a cítím se při tom dobře. Honzík (náš syn) si při tom užívá na zahradě buď s dědou, s babi nebo s taťkou a já si běhám vyčistit hlavu do lesa a na cestičky kolem. Rozhlížím se po lese a říkám si, jak krásně kvete, že až porostou houby, tak to zjistím skoro jako první, že lidi jsou stále neskutečně hnusní k přírodě a vyhazují kde se dá co se dá, nebo naopak – že vídám stále stejné lidi, kteří o své okolí pečují a to mě naopak těší, že si už krásně dýchám své 2 nádechy a výdechy a těším se na další dny, které se mi podaří naplnit tou skvělou chvilkou „pro sebe“.

Přeji Vám všem stejně šťastné kilometry jako jsou ty mé.

Je mi 32 let a jsem maminka „už“ 20 měsíců. S váhou si myslím žádné větší problémy nemám – měřím cca 170 cm a vážím 60 – 63 kg. Pár let před těhotenstvím jsem se začala věnovat s manželem cyklistice. Jednou jsme se s kamarádem vyhecovali při večerní návštěvě hospůdky, že z našeho výletování vymáčkneme trošku víc – že pojedeme nějaký ten závod. Vybrali jsme si Krále Šumavy. Na přípravu zbývaly celkem 3 měsíce, což není mnoho, ale nám to muselo stačit. Nejeli jsme tam samozřejmě s cílem zničit sebe či naše kola, ale prostě to dle svých možností ujet a užít si to. Byl to první ročník, kdy se jela krátká trať 45 km. Byl to doslova očistec, co se týče podmínek – pršelo, takže se mi kolo bořilo až 15 čísel do čehosi, každou chvíli jsem zalehla a jednou jsem přelítla přes řidítka. Za pomoci svého manžela jsem trasu ujela jen tak tak. Ne že by mi chyběla síla, nebyla jsem extrémně vyčerpaná, ale prostě v tu chvíli nebyla motivace. Ale dojeli jsme. Absolvovala jsem pak ještě 3 další závody, kde jsem si ověřila, že na ujetí „těch pár“ km mám. Kolo mě bavilo a baví stále. Musím podotknout, že manžel (i jeho bratr a otec) jezdili a i nadále jezdí závodně, takže rad jak se jezdí, vybavení… nebyl žádný velký problém. Minulý rok jsme byli s manželem a se synem ve vozíku na pár vyjížďkách. Ale opravdu jich bylo jen pár. Letos se do toho manžel opravdu vložil s nebývalou vervou, takže přijde z práce a jde na 2 hodiny na kolo – vrací se v 7. O víkendu vyrazí ráno cca v 10, dle aktuální teploty a vrací se cca ve 14:00 a déle. V čase, kdy nejezdí, chodíme na zahradu. A tak nějak postupně si uvědomuji, že mně moc času na mé „sportovní“ aktivity nezbývá, protože večer se samozřejmě veškerá aktivita točí kolem synka. Vykoupat, nakrmit, pohrát, uspat. A je 9. Někam před tyto aktivity musím vrazit večeři, pokud to nestihnu, tak až po uspání.

Před pár dny jsem narazila na tyto stránky. Už nějaký čas si pohrávám s myšlenkou, že bych začala běhat. Běh by mi časově asi vyhovoval nejvíc a tak nějak mne i láká. Nemusím být nikde na přesný čas v tělocvičně a mohu vyběhnout téměř kdykoli. Začetla jsem se do témat i článků na tomto webu a to mě svým způsobem i trošku „nakoplo“. Prostudovala jsem několikero článků o výběru bot (zjistila jsem, že buď budu potřebovat vložku do boty a nebo botu přímo na pronaci – mám ploché nohy). Během příštího týdne se chystám na nákup těch (snad správných) bot. Patřím mezi lidi, kteří jsou schopni přípravě věnovat i týdny a teprve pak se do toho vrhnou. Dnes jsem opět vyrazila na zahradu (je to celkem daleko, cca 2 km a pokud je hezky, chodím s kočárkem pěšky). Tudíž na procházky s jistou zátěží (kočárek a syn) jsem zvyklá. Vyrazila jsem trochu dříve a zamířila na stezku. Rychlejším tempem jsem si to valila asi 2 km tam a 2 km zpátky (protože volal manžel, že už je na zahradě ). Syn se každou chvíli svými posunky snažil docílit toho, že pojedeme ještě rychleji – což bylo celkem motivující a zábavné. 2x jsem se za tu dobu mírně rozběhla a cca po 100 metrech přešla opět do rychlé chůze. Chtěla jsem si prostě trošku ověřit, co to udělá, když se rozběhnu. Mám trochu problémy s dýcháním – dýchám více hrudníkem než břichem, ale na tom se zapracuje. Jinak jsem dnes vše udýchala naprosto v pohodě. Trochu už na sobě poznám v jaké TF asi jsem. Při jízdě na kole používám pás, takže přehled o výkonu jsem vždy měla.

Takže už zbývá jen pár drobností – musím dát dohromady penízky na ty botičky, dupnout na manžela, a stanovit si pravidla, kdy se budu moci také já věnovat svému vybranému sportíku a vyrazit. Časem snad přibude i nějaký ten „super úbor“, který mi ještě více dodá sebevědomí. Alespoň na kole mne to opravdu více motivovalo. Vypadat tak jako ti, kteří to umí, je vážně fajn.

Držte mi palce, ať to klape aspoň z poloviny tak dobře, jak jsem si vysnila a snad budu na konci léta zdatná běžkyně, která zvládne v pohodě uběhnout 30 minut a i pak se usmívat. Mým cílem je být více v pohodě a zvládat tak stresovější situace a snad i zpevnit svalstvo. Hrozně se těším a snad se časem s vámi podělím o moji další zkušenost.

Tady jsou:
1. Nemáš na to čas. – Mám. Hodinu denně mám. Buď si přivstanu, nebo škrtnu jedno kafe s kamarádkou, jeden díl TV seriálu.
2. Nemáš kde. – Mám. Park nebo les. Lepší je les bez asfaltek, ale i na tvrdém se dá běhat. Do lesa se dá i dojet. Jdu 10 minut na trolejbus, pak jedu 15 minut. Běhám 30 minut po měkké lesní cestě. Pak jedu a jdu zase zpátky, takže k běhu si můžu připočítat ještě 20 minut chůze, to je dobrý pohyb.
3. Nemáš boty a sportovní věci. – Boty jsem koupila a věci si pořizuju postupně. Funkční prádlo a bundu jsem si nechala koupit od manžela a dětí k Vánocům, stejně nikdy nevědí, co mi dát. A běhala jsem půl roku v obyčejných teplákách, triku a mikině, jde to.
4. Máš neforemnou postavu, když poběžíš, budou se ti smát. – No a co. Aspoň se zasmáli. Brzy si našli jinou senzaci.
5. Nemůžeš běhat, budeš mít únik moči. – Můžu. Běh není skákání přes švihadlo nebo jiné skoky na místě. Je to přirozený lidský pohyb. Když jsem nejistá, beru si vložku nebo vložkovou plenu.
6. Hned se zadýcháš. – Nevadí. Když už nemůžu, přejdu z běhu do chůze a po chvilce se zase rozběhnu.
7. Radši jen choď. – Ne, já pomalu běhám. Běh má proti chůzi tu výhodu, že má v sobě skrytou odměnu a velkou radost.
8. Běhej jen po rovině. – Časem jsem se naučila užívat si běh po rovině nebo z mírného kopce jako odměnu za (velmi pomalý) běh do kopce. Z prudšího kopce ale opatrně, nohy ani oči už tak neslouží, člověk si může pořádně namlátit.
9. Stejně nenaběháš tolik, abys opravdu zhubla. – Ne, ale můj cíl není zhubnout. Můj cíl je běhat a mít z toho radost. Na hubnutí kašlu. Když běhám pravidelně a nepřejídám se, aspoň nepřiberu.
10. Běhání je nuda. – Proti nudě jsem si připravila pár rytmických básniček nebo písniček. Při běhu si je v duchu nebo polohlasem říkám nebo zpívám. Kdo se umí modlit, při běhu to jde dobře.
11. Běhat sama může být nebezpečné. – Kdo se bojí, může si najít na běhání kamarádku, kamaráda nebo může běhat se psem. Hodně holek běhá se psem.
12. Na podzim je zima a často prší, v dešti se nastydneš. – V chladnu nebo mrholení běhám v bundě a čepici a kratší dobu. Oblíkám se tak, abych neprochladla po cestě domů (funkční prádlo, i obyčejné levné, nestudí, i když je zpocené). V hustém dešti neběhám, mám pauzu.
13. V zimě se stejně nedá běhat, ztratíš kondici. – V zimě se běhat dá, běžkaři přece taky běhají v zimě. Jen se líp obleču, a hlavně: pořídila jsem si dobré boty s membránou a neklouzavou podrážkou. Ve sněhu se to běhá samo, je to měkké, tiché a nádherné.

Na závěr ještě cituji Tomáše Halíka:

Před padesátkou je nebezpečné sportovat, po padesátce je nebezpečné nesportovat.

S přáním odvahy do nového dobrodružství – padesátnice Michala.

V běhu to platí dvojnásob. Poměrně dost začínajících běžců nevydrží pravidelně trénovat déle než 3 týdny. Pokud je prvních několik běhů prima, dostaví se známý „wow“ efekt z něčeho nového, prospěšného. Jenže postupem času začne nadšení opadat. Lesní cesta se najednou nezdá tak pěkná jako předtím, běh kolem polí se jeví naprostou katastrofou a delší běh 10 km jen po silnici ve městech a vesničkách jako naprostá nuda. Nohy tuhnou, dech nestačí ani pomalému běhu („vždyť před měsícem jsem bežel zcela lehce za 2x tak lepší čas!“), hodinky běží snad obráceně, a tak dále.

Podle mě je klíčové nic neuspěchat, protože netrénovaný běžec chtě nechtě, dříve nebo později, dostane nějaké podivné znamení (bolesti okostice, kolen, kyčelních kloubů, …). Jsem rád, že jsem na to šel s rozmyslem (viz. můj předchozí článek). Kdyby se mě ptal někdo na radu, jak začít s běháním, poměrně dobře bych věděl, jak jej nasměřovat. Běhání je nádherný a naprosto přirozený sport (Emil Zátopek: „Ryba plave, pták létá a člověk běhá“). Je ovšem nutné začít pomalu a nenápadně, jakoby mimochodem. Vyběhnout si (či spíš vyjít si na procházku s mírným poklusáváním) v nějakých lepších botech, ne dlouho, ani ne však jen 5 minut (z obavy „otravy kyslíkem“ po delším pobytu na čerstvém vzduchu.) Pomalu se seznamovat s vlastním běžeckým aparátem, stylem a předpoklady. Nenaléhat, nepřesvědčovat. Popoběhnutí několikrát týdně opakovat a běh si pěstovat a něžně jej přijmout „do rodiny“. Pohladit jej, když trucuje a neustále ho škádlit („Že neuběhneš k tomu kopci, kde roste ten velký strom?“ „Že nemáš na to, vstát za svítání a běžet tam, kde jsi předtím byl jen na kole?“). Podobný vnitřní hlas musí neustále pracovat. Pokud se z běhu stane jen odsunuté děcko, za které se člověk stydí a bojí se s ním vyjít mezi lidi, takový „vztah“ nemá budoucnoust.

Myslím, že to funguje podobně u většiny sportů. Pokud se do něj opravdu zamilujete a budete se na každý trénink těšit, je z 90% vyhráno. Nespěchat, nemyslet na neúspěch a vytrvat. Výsledky svého snažení můžete zažít okamžitě ve velké radosti z nového. Na zhubnutí přebytečných kil či „běžeckých lýtek“ si musíte samozřejmě chvíli počkat

V příštích článcích snad i rozepíšu své tréninky z dob, kdy jsem začínal. Využijte těchto krásných dní a vyběhněte si třeba poprvé právě dnes!

Pokračovat nebude nijak zvlášť složité, protože si své začátky pamatuji velmi dobře. Stejnou trasu (zmíněna v předchozím článku) jsem začal „poběhávat“ pravidelně tak 3x týdně. V té době jsem běhal stále v naprosto nevyhovující obuvi (staré sálové adidasky ! ), ale jelikož jsem běhal po trávě a lesních cestách, tak jsem žádnou bolest z nesprávné obuvi myslím necítil. Co jsem cítil určitě, byly mé zkrácené svaly na nohou, zejména stehna mě bolely po každém doběhnutí. Ale brzy to vymizelo. Asi po měsíci (jako už „ostřílený běžec“) jsem šel kupovat mé první běžecké boty. V obchodě padla volba podle sympatií na Mizuno Wave Rider, na přesnou řadu si již nevzpomínám. O nějaké pronaci a supinaci jsem také neměl ani tušení, takže jsem je zkrátka vyzkoušel a prošel se po obchodě. Když jsem poprvé s těmito botami vyběhl, ten rozdíl mezi minulou obuví byl opravdu obrovský. I na asfaltu mi nebylo nepříjemné běžet a brzy jsem si zvykl zařazovat i jiné trasy, kromě té již dřívě zmiňované.

Mé běhy probíhaly ze začátku vždy obdobně. Uběhl jsem nějaký úsek (3km), 2 km šel rychlou chůzí a poslední kilometr pomalu doběhl směrem k domovu. Nějak jsem nevydržel běhat delší úsek, prostě to nešlo. Buď se ozvalo ono známé „píchání v boku“ nebo mě zkrátka nožky už nechtěly poslouchat. Asi po měsící a půl (své běhy jsem hned od začátku začal zapisovat do deníku – počet km, čas a smajlík, který vyjařoval spokojenost s daným během či pocity). Jednou se však něco změnilo – běžel jsem už velmi dobře známý úsek a už jsem se přistihl při tom, že chci zastavit. Najednou jsem si ale uvědomil, že necítím zas tak velkou únavu, necítím žádné „píchání v boku“ nebo podobné nepříjemné stavy, takže jsem s chutí a plný odhodlání, že zrovna ten daný den uběhnu nejvíce km, pokračoval křížem krážem tím krásným lesem. Povedlo se. Dokázal jsem běžet asi 6km v kuse a zastavil se až těsně před domem. Od té doby jsem už jen výjimečně potřeboval při běhu zastavovat nebou využít odpočinek ve formě rychlé chůze. Proto si právě i myslím, že jsem mnohem dříve mohl běhat vzdálenosti delší a že to bylo všechno jen v hlavě. Na druhou stranu jsem za to rád – nejspíš díky tomu si mé tělo začalo zvykat na pohyb postupně a hned jsem jej „nehnal“ do přepálené kilometráže.

V dalších článcích bych rád popsal mé snažení s rozpisy několika „tréninků“.

Zdravím všechny běžce a ať to běhá!

Abych začal upřímně, měřím 182 cm a vážím kolem 90 kg. Fuj a je to venku.

Asi před 6 lety jsem byl vcelku pohledný a hlavně hubený chlapec. Bylo mi dobře, nedělal jsem žádný sport a jedl jsem úplně normálně – sem tam něco sladkého, normálními jídly jsem se rozhodně nepřecpával a žil jsem běžný život puberťáka. Jednoho dne mi moje kamarádka řekla, že začínám trochu přibírat a jde to mírně vidět v mém obličeji. Poradila mi, ať začnu běhat. Bože, běhat, to nemůže myslet vážně. Já a sport? Ha, ha. Ne, to vážně nejde.

A tak jsem během těch pár let přibral pár kilo, vytáhl se o pár centimetrů a teď je ze mě to, co je. Vysoký vůl s velkým zadkem a panděrem. Než vyjdu čtvery schody ve škole, jsem tak zadýchaný, že jen sednu do lavice a kropím sešity potem. Už asi rok jsem chtěl začít běhat (ne, oprava – je to přesně dva a půl roku), jenže to je vždycky něco – nemám boty! Nemám stopky! Ještě je zima… už je moc teplo! Ne, počkám, až brácha odejde na výšku, bude se mi smát. Hm, ale teď nemůžu nechat ráno sestru samotnou a odpoledne je venku moc lidí… No, myslím, že to určitě znáte. Jednou jsem dokonce sám sobě i ostatním navykládal, že začnu dělat malý hodonínský triatlon – kolo, bazén, běh. Ha! Vtipálek.

A tak život plynul dál až jednoho dne…

První „běh“

…jsem se vzbudil jako každé úterý v sedm hodin ráno s tím, že si udělám pěkné dopoledne před mým vyučováním začínajícím v deset hodin. Nasnídal jsem se, vypravil malou do školy a sedl si k notebooku. Pustil jsem si pár songů a pak na mne sestoupil z okna kužel světla, kterým přiletěl anděl a řekl – Božo, běž běhat! Ne, tak to samozřejmě nebylo. Pokud čekáte zářné osvícení či vlezlou kamarádku, která mě donutila, tak jste na omylu. Prostě jsem si řekl, že začnu. Stopky mám, boty vcelku taky ujdou a brácha má v krabici potítko…

A tak jsem na sebe hodil tepláky, tričko a mikinu a v 7°C jsem vyrazil ven. Já jako zdatný běžec-teoretik jsem z této stránky věděl, že venku je vlastně 17°C a samozřejmě jsem věděl i o tom, že se mám protáhnout – ale na to protažení jsem si vzpomněl až venku. Zvolil jsem trasu a běžel podle návodu: 6-7 minut rychlá chůze, 1-2 minuty pomalý běh. Šlo to celkem v pohodě, až na mírné píchání v boku (i když jsem podle rady dýchal nosem!), silné zadýchávání se a lehkou bolest v holeni – ale to je těmi botami. Když jsem se vrátil, zpocený jsem honem vlítnul do sprchy a nechal jsem to smradlavé oblečení napospas jarnímu větru.

No a teď jsem tu, píšu o něm a doufám, že se mi podaří splnit alespoň ten 9týdenní plán pro úplné začátečníky. Protože vážně chci zhubnout a bohužel nemám nikoho, kdo by mě do toho donutil – ještě před soubojem s těžkou váhou totiž musím vyhrát souboj s největším soupeřem – mou leností.

Stav po 1. běhu: 90,5kg; mírně zpocený, velmi udýchaný, žádné bolesti (zatím)

Předběhl mě kůň, pes i člověk…

Běhání přináší do života pohodu.  Tělo i mysl se po běhu  uklidní.  Po dni očekávání, zda dokážu opět doklusat až do cíle, ze mě vše padá. Po bytě se line vůně koňských stájí, kapky ze sprchy dávají zapomenout na únavu, běžecké boty už stojí na kraji terasy…

Na běhání je nejkrásnější to vše okolo. Kdybych psal za běhu, vypadal by můj běžecký svět trošku jinak. Ještě že nediktuji své myšlenky přímo na trati. Na trati, kterou jsem zatím neměnil…

Pojďme si tedy nyní představit jedno kolo vinořského okruhu. Sebastian Vettel, který před kvalifikací na Velkou cenu Číny Formule 1 přibližoval milionům televizních diváků okruh v Šanghaji se dnes omlouvá, a proto si okruh proběhneme s místním borcem z Vínoře.

Nejdříve ke stručné charakteristice okruhu:

• Délka: 3700 metrů
• Počet zatáček: 17
• Traťový rekord: 21.08
• Počet diváků 1-40  – rybář (to je jistota), projíždějící auta, někdy i autobus

Diváky u televizních obrazovek  jistě zklame, že dnes není nad tratí očekáván žádný déšť. Naopak doba startu dramatičnosti jistě přispívá – jedná se o noční závod po umělým osvětlením na 50 % okruhu.

Dříve jsem dnes potrénovat nestihl…

Vybíhám a zařazuji první (a zároveň nejvyšší) rychlostní stupeň. Vlevo ode mě se po pár sekundách míhají popelnice a již se blížím k prvnímu nebezpečnému místu na trati. Ostrá pravá zatáčka následovaná mírnější levou. Proslulá šikana u sídliště Bemmet. V prvním tréninku -  plný sil, neochotný ubrat na rychlosti a nevědom si nedostatečné adheze svých běžeckých bot, jsem zde skončil v záchytné travnaté zóně. Nyní zpomaluji a tečnou volím nejkratší stopu pro hladký průběh.

Čeká mě nudných sto metrů sídlištěm, dvě křižovatky a už zatáčím ostře vpravo na dlážděnou cestu mezi rodinné domy místní honorace. Míjím značku „obytná zóna“, ale nezpomaluji. Chodci se již v tuto pozdní hodinu neodvažují ven a zapomenuté hrající si děti jistě uskočí. Naopak se snažím usilovně zrychlit, jelikož vím, co mě čeká: Zkouška charakteru, nervů a nutno říci, že i zkouška předem prohraná. Blížím se ke svým dvěma milým, malým kamarádům. Po pravdě, říkám jim košťata…

Ti dva prťavý jorkšíři mi opravdu pijí krev.

Slyší mě přibíhat už z dálky.

Počkají si na mě na kraji plotu a za jejich štěkotu běží deset metrů podél mě.

Poté, a to je na tom to nejhorší, oběhnou ten obrovský barák jakoby nic zadem.

A čekají na mě podruhé.

Chápete?

Oni na mě čekají!!!

A to mají ta košťata třikrát tak delší trasu…

Za ustavičného štěkotu odbíhám. Mít na sobě bundu s kapucou, tak si ji snad z ostudy nasadím.

Po chvíli překonávám čtyři schůdky a ocitám se ve vinořském lesíku. Jak by řekl komentátor F1 – krásná 600 metrů dlouhá rovinka, ideální místo k předjíždění…

A opravdu. Na konci rovinky, před nebezpečnou pravou zatáčkou z prudkého kopce mírně zpomaluji. Znenadání mě předbíhá jiný běžec. Není to vytrvalostní běžec. Je to sprinter. Vzdaluje se dvojnásobnou rychlostí, než jakou já sám běžím. Říkám si – bydlí vedle lesíku, právě vyběhl, za 100 metrů se jistě otočí a doběhne svůj krátký sprint zpátky domů. Neotočil se. Když už se mi začal ztrácet v dálce, schválně zatočil na vedlejší cestičku, abych mu nemohl předběhnutí vrátit. Ze své milované trasy kvůli němu přeci neseběhnu…

Obíhám rybníček s vytrvalým rybářem, který se taktně tváří, že nic neviděl. Vbíhám na hrbolatou cestu kolem ctěnického zámku. Tady mě včera předběhli koně z místních stájí. Těm to ale nemám tolik za zlé. Snažím se vyhýbat výmolům a střídavě se mi to i daří. Už není skoro vidět.

Přichází nečekaný smyk.

Na poslední chvíli vyrovnávám.

Došlapy levé nohy zní  trochu jinak, levá noha i voní trochu jinak.

Levá noha je asi o půl kila těžší.

Tak tohle už těm koníčkům za zlé mám…

Má smysl popisovat zbytek okruhu?

Nezastavuji. Vím, že bych se již nerozběhl. I přes mou únavu je mi příjemnější běžet, než se zabývat tím půlkilem navíc. Ono to nějak opadá…

Běžím levou nohou po trávě a pravou po silnici. Snažím se levou příliš nezvedat. Připadám si spíš jak kulhající invalida utíkající před zuřivým revizorem. Vzdávám to a vracím se oběma nohama na asfalt. Ve tmě není vidět silueta našeho domu, která mi dodává vždy v závěru síly. Nespěchám. Vím, že mě dnes doma opět nepochválí…

Všechno zlé je vždy k něčemu dobré. Od bratra vím, že se dá na www.behame.cz najít 40 tipů pro začínající běžce. Zkusím autory oslovit, zda by k nim nepřidali i dva tipy moje. Třeba to bude jednou to nejhmatatelnější, co po mém běhání zůstane:

Tip č. 41: Pokud se rozhodnete běhat potmě, neběhejte tam, kde před vámi běželi koně.

A ještě jeden, o kterém jsem před vámi zatím pomlčel:

Tip č. 42: Když už začnete používat sofistikovaná zařízení pro měření délky, času a rychlosti vašeho běhu, přečtěte si prosím jejich návod. Zpětně vás asi nepotěší, že jste si místo svého čtyřkilometrového běhu změřili jen závěrečnou cestu chodbou k výtahu.

Věřte mi, vím o čem mluvím.

Co napsat na závěr?

Po sedmi dnech už tušíte, co mě na běhu baví.

Dozvěděli jste se, jak jsem se k běhání dostal.

Poznali jste můj vinořský okruh.

A třeba jste si vzali k srdci i některou z mých rad.

Nyní již víte to podstatné:

„Ať už vás předběhne kůň, pes nebo člověk, běhání přináší do života pohodu…“

Kdo mě předběhne příště, si už tedy nechám jen pro sebe. Zatím jdu něco udělat s tou vůní koňských stájí na terase…

PS:  Nevíte náhodou, kde se dá ve čtvrtém patře sehnat vhodný klacík?

K tomu keři, co je 50 metrů za domem bych už dnes nedošel…

Uvádím věci na pravou míru a vybíhám podruhé.Jestli jste četli zápisky z předešlých dvou dní, tak jste bohužel nebyli sami.

• Ne, že bych se tomu výslovně bránil.
• Ne že bych snad cokoliv tajil.
• Vlastně si za to můžu úplně sám.

Ukázal jsem je i své drahé * 1 polovičce. Asi jsem se chtěl pochlubit, že umím ve večerních hodinách provozovat i jinou činnost než je spánek u televize.

… a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat:

• a) Miru se dala také na běhání
• b) Pochválila mě za skvělou češtinu a gramatickou správnost
• c) Donutila mě změnit * 2 některá má tvrzení

C), bohužel pouze c) je správně. Ale těch chyb nebylo zas až tak moc… *3

Pojďme tedy učinit povinnostem* 4 zadost a pusťme se do nápravy:

Tak za prvé:
Tu čepici mi nenutila kvůli zimě venku.
Jen se chudinka bála, že by mě při běhu někdo poznal a ona by pak nemohla ven mezi lidi.

A za druhé, a to je mnohem zásadnější:
Tu chalupu, ze které si odskočím zpátky do Prahy uběhnout si svých deset kilometrů, objednávala ONA. Omlouvám se, že jsem si přisvojoval tuto záslužnou činnost. Já jsem pouze udělal předvýběr tří nejhezčích chalup, které byly volné k pronájmu o velikonočním víkendu a poslal jí to e-mailem i s kontakty. Ať si vybere, která se jí líbí…
Pokud by Vás mátlo, že jedeme na chalupu objednanou na velikonoční víkend až o měsíc později v květnu, mě se neptejte. Já to neobjednával ani objednávku nekontroloval

No a za třetí, i když to už sem asi nepatří:
Poté, co se Miru dozvěděla, kolik ta legrace v podobě bot a kompresních ponožek stála, i já se dozvěděl zajímavé věci. Mimo jiné, o kabelce, kterou si týž den objednala, o další kabelce, kterou si objedná zítra a o tom, že kabelek bude mít i tak nehorázně málo * 5…

Ještě krátce k dnešnímu běhu:

• 12ºC
• Větrno
• Bez čepice a bundy
• Opravdu hodně větrno
• Opět ten samý 3,7 km dlouhý okruh
• Velmi silný protivítr cestou tam i zpět .-)
• Nohy na rozdíl od včerejška bolí ihned po doběhnutí
• Už nevím co napsat o větru, aby to bylo delší ta než předešlá věta

Na závěr už jen tradiční myšlenka schváceného běžce u konce svých sil, za kterou se opravdu stydím:
„Škoda, že jsme nekoupili byt ve vedlejším vchodu – cíl by byl o dobrých 10 metrů blíž“ * 6
———————————————————————-
Poznámky odborné korektorky:

• * 1 a milované
• * 2 změnit uvést na pravou míru
• * 3 Ale těch chyb nebylo zas až tak moc…
• * 4 v tomto slově opraveny dvě chyby
• * 5 jenom 8 (slovy osm)
• * 6 ten byt jsem také vybrala já

Den čtvrtý

Nejsem Bůh

Odpočívám již po dvou dnech tréninku…

Kolega sportovec Tomáš mi prozradil, že po třech dnech běhání, bych si měl dát alespoň den pauzu. Odvětil jsem, že běhám zatím jen dva dny. Podíval se na mě a náhle si vzpomněl, že je dobré dát si pauzu už po dvou dnech…

(ale ne, zatím jen příprava)

Tak abych nepředbíhal. Prvnímu běhu předchází příprava. Výběr trasy a výběr oblečení. A abych to zároveň neprotahoval – udělal jsem jen dvě chyby ze dvou možných.

• a) výběr trasy
  Otevírám mapu a plánuji si trasu v blízkém okolí (Vinoř, vinořský lesík, ctěnický zámek, ještě kus polní cesty až k silnici a zpátky po stejné trase.) Celkem 6 km. Přijde mi to napoprvé dost, ale cestu dobře znám. Běžně tam chodíme na procházky – je to vlastně kousek od našeho domu.
  Již ve vinořském lesíku je mi jasné, že bude třeba upravit plán. A to razantně. A kdo ví, zda to pomůže…
• b) výběr oblečení
  Už několikátý den je ošklivo. Neustále prší nebo déšť minimálně hrozí. Nechci nic podcenit. Sázím na šusťákové kalhoty, ale nevím co a kolik toho na horní část těla. Po poradě se ženou jsou mi razantně doporučeny dvě vrstvy moiry, slabá nepromokavá bunda a čepice, taktéž z moiry.
  Neprší, teploměr ukazuje 15 stupňů. Je 7 hodin večer…
  V následující hodině teplota dramaticky poklesne o jeden stupeň.
  Smlouvám.
  Ukecal jsem jen to, že to spodní moirové triko bude s krátkých rukávem a z teplé čepice je kšiltovka. Jak se brzy ukáže, ukecal jsem proklatě málo…

Konečně vybíhám

• Po hodině brouzdání na internetu
• Po hodině strávené trapným pobíháním v obchodě sem a tam v různých botách
• Po hodině plánování trasy a výběru oblečení.
• Konečně vybíhám.
• Mé první seznámení s během bude trvat přesně dvacet minut.

Kdybyste se mě zeptali předem, přijde mi to jako krátká doba.
Nyní, tři hodiny po svém výkonu, jsem pyšný. Doběhl jsem zpět domů.
Kdybych nedostal přesně v okamžiku, kdy jsem vyběhl, SMS od CNN, myslel bych si, že jsem běžel minimálně dvakrát tak dlouho.
Spolu s Haiťany děkuji Michelle Obamové, že je neplánovaně navštívila. A CNN děkuji za tuto zprávu.
Kdybych nepodlehl nátlaku ženy, neměl bych s sebou mobilní telefon.
A za pět minut běhu bych byl v parku nervózní, že si případně nemám čím přivolat záchranku…

Co dodat?

Trasu jsem změnil. Polní cesta tam a zpět odpadla. A ze Ctěnic je dvakrát kratší cesta zpátky po silnici než parkem. Co na tom, že o běžcích na silnici večer za volantem prohlašuji, že to jsou sebevrazi. Šance na přežití oproti podstatně delší cestě parkem zpátky byla alespoň nějaká.

Oblečení jsem nesvlékal. Ne, že by k tomu nebyl důvod. Tričko a šortky by byly tou správnou volbou. To nic nemění na tom, že jsem se bál zastavit, v běhu se svlékat neumím a ruce jsem měl těžké i bez kšiltovky, mikiny a bundy v nich.

Vzhledem k neskutečnému teplu mě také velmi překvapilo kolik lidí ještě topí. Auta na silnici ani zdaleka tolik nesmrděla jako kouř z domů poblíž parku.

Na závěr jen tři myšlenky, které mi prolétly v druhé půlce běhu hlavou:
První: „V dálce vidím naše sídliště. Ještě kilometr a jsem tam.“
Druhá: „Už jsem u hřiště, snad mám vyhráno. Za pět minut bych byl doma i chůzí.“
Třetí: „Běžím kolem popelnic, to je jen pár kroků od vchodu do domu, to už snad i doběhnu.“
Tak za tu třetí myšlenku, za tu se opravdu stydím

Za těch 3,7 kilometrů se naopak nestydím vůbec.
A vlastně ani za závazek na zítra: „Zítra to totiž nebude ani o metr více…“