Tady jsou:
1. Nemáš na to čas. – Mám. Hodinu denně mám. Buď si přivstanu, nebo škrtnu jedno kafe s kamarádkou, jeden díl TV seriálu.
2. Nemáš kde. – Mám. Park nebo les. Lepší je les bez asfaltek, ale i na tvrdém se dá běhat. Do lesa se dá i dojet. Jdu 10 minut na trolejbus, pak jedu 15 minut. Běhám 30 minut po měkké lesní cestě. Pak jedu a jdu zase zpátky, takže k běhu si můžu připočítat ještě 20 minut chůze, to je dobrý pohyb.
3. Nemáš boty a sportovní věci. – Boty jsem koupila a věci si pořizuju postupně. Funkční prádlo a bundu jsem si nechala koupit od manžela a dětí k Vánocům, stejně nikdy nevědí, co mi dát. A běhala jsem půl roku v obyčejných teplákách, triku a mikině, jde to.
4. Máš neforemnou postavu, když poběžíš, budou se ti smát. – No a co. Aspoň se zasmáli. Brzy si našli jinou senzaci.
5. Nemůžeš běhat, budeš mít únik moči. – Můžu. Běh není skákání přes švihadlo nebo jiné skoky na místě. Je to přirozený lidský pohyb. Když jsem nejistá, beru si vložku nebo vložkovou plenu.
6. Hned se zadýcháš. – Nevadí. Když už nemůžu, přejdu z běhu do chůze a po chvilce se zase rozběhnu.
7. Radši jen choď. – Ne, já pomalu běhám. Běh má proti chůzi tu výhodu, že má v sobě skrytou odměnu a velkou radost.
8. Běhej jen po rovině. – Časem jsem se naučila užívat si běh po rovině nebo z mírného kopce jako odměnu za (velmi pomalý) běh do kopce. Z prudšího kopce ale opatrně, nohy ani oči už tak neslouží, člověk si může pořádně namlátit.
9. Stejně nenaběháš tolik, abys opravdu zhubla. – Ne, ale můj cíl není zhubnout. Můj cíl je běhat a mít z toho radost. Na hubnutí kašlu. Když běhám pravidelně a nepřejídám se, aspoň nepřiberu.
10. Běhání je nuda. – Proti nudě jsem si připravila pár rytmických básniček nebo písniček. Při běhu si je v duchu nebo polohlasem říkám nebo zpívám. Kdo se umí modlit, při běhu to jde dobře.
11. Běhat sama může být nebezpečné. – Kdo se bojí, může si najít na běhání kamarádku, kamaráda nebo může běhat se psem. Hodně holek běhá se psem.
12. Na podzim je zima a často prší, v dešti se nastydneš. – V chladnu nebo mrholení běhám v bundě a čepici a kratší dobu. Oblíkám se tak, abych neprochladla po cestě domů (funkční prádlo, i obyčejné levné, nestudí, i když je zpocené). V hustém dešti neběhám, mám pauzu.
13. V zimě se stejně nedá běhat, ztratíš kondici. – V zimě se běhat dá, běžkaři přece taky běhají v zimě. Jen se líp obleču, a hlavně: pořídila jsem si dobré boty s membránou a neklouzavou podrážkou. Ve sněhu se to běhá samo, je to měkké, tiché a nádherné.

Na závěr ještě cituji Tomáše Halíka:

Před padesátkou je nebezpečné sportovat, po padesátce je nebezpečné nesportovat.

S přáním odvahy do nového dobrodružství – padesátnice Michala.

V běhu to platí dvojnásob. Poměrně dost začínajících běžců nevydrží pravidelně trénovat déle než 3 týdny. Pokud je prvních několik běhů prima, dostaví se známý „wow“ efekt z něčeho nového, prospěšného. Jenže postupem času začne nadšení opadat. Lesní cesta se najednou nezdá tak pěkná jako předtím, běh kolem polí se jeví naprostou katastrofou a delší běh 10 km jen po silnici ve městech a vesničkách jako naprostá nuda. Nohy tuhnou, dech nestačí ani pomalému běhu („vždyť před měsícem jsem bežel zcela lehce za 2x tak lepší čas!“), hodinky běží snad obráceně, a tak dále.

Podle mě je klíčové nic neuspěchat, protože netrénovaný běžec chtě nechtě, dříve nebo později, dostane nějaké podivné znamení (bolesti okostice, kolen, kyčelních kloubů, …). Jsem rád, že jsem na to šel s rozmyslem (viz. můj předchozí článek). Kdyby se mě ptal někdo na radu, jak začít s běháním, poměrně dobře bych věděl, jak jej nasměřovat. Běhání je nádherný a naprosto přirozený sport (Emil Zátopek: „Ryba plave, pták létá a člověk běhá“). Je ovšem nutné začít pomalu a nenápadně, jakoby mimochodem. Vyběhnout si (či spíš vyjít si na procházku s mírným poklusáváním) v nějakých lepších botech, ne dlouho, ani ne však jen 5 minut (z obavy „otravy kyslíkem“ po delším pobytu na čerstvém vzduchu.) Pomalu se seznamovat s vlastním běžeckým aparátem, stylem a předpoklady. Nenaléhat, nepřesvědčovat. Popoběhnutí několikrát týdně opakovat a běh si pěstovat a něžně jej přijmout „do rodiny“. Pohladit jej, když trucuje a neustále ho škádlit („Že neuběhneš k tomu kopci, kde roste ten velký strom?“ „Že nemáš na to, vstát za svítání a běžet tam, kde jsi předtím byl jen na kole?“). Podobný vnitřní hlas musí neustále pracovat. Pokud se z běhu stane jen odsunuté děcko, za které se člověk stydí a bojí se s ním vyjít mezi lidi, takový „vztah“ nemá budoucnoust.

Myslím, že to funguje podobně u většiny sportů. Pokud se do něj opravdu zamilujete a budete se na každý trénink těšit, je z 90% vyhráno. Nespěchat, nemyslet na neúspěch a vytrvat. Výsledky svého snažení můžete zažít okamžitě ve velké radosti z nového. Na zhubnutí přebytečných kil či „běžeckých lýtek“ si musíte samozřejmě chvíli počkat

V příštích článcích snad i rozepíšu své tréninky z dob, kdy jsem začínal. Využijte těchto krásných dní a vyběhněte si třeba poprvé právě dnes!

Pokračovat nebude nijak zvlášť složité, protože si své začátky pamatuji velmi dobře. Stejnou trasu (zmíněna v předchozím článku) jsem začal „poběhávat“ pravidelně tak 3x týdně. V té době jsem běhal stále v naprosto nevyhovující obuvi (staré sálové adidasky ! ), ale jelikož jsem běhal po trávě a lesních cestách, tak jsem žádnou bolest z nesprávné obuvi myslím necítil. Co jsem cítil určitě, byly mé zkrácené svaly na nohou, zejména stehna mě bolely po každém doběhnutí. Ale brzy to vymizelo. Asi po měsíci (jako už „ostřílený běžec“) jsem šel kupovat mé první běžecké boty. V obchodě padla volba podle sympatií na Mizuno Wave Rider, na přesnou řadu si již nevzpomínám. O nějaké pronaci a supinaci jsem také neměl ani tušení, takže jsem je zkrátka vyzkoušel a prošel se po obchodě. Když jsem poprvé s těmito botami vyběhl, ten rozdíl mezi minulou obuví byl opravdu obrovský. I na asfaltu mi nebylo nepříjemné běžet a brzy jsem si zvykl zařazovat i jiné trasy, kromě té již dřívě zmiňované.

Mé běhy probíhaly ze začátku vždy obdobně. Uběhl jsem nějaký úsek (3km), 2 km šel rychlou chůzí a poslední kilometr pomalu doběhl směrem k domovu. Nějak jsem nevydržel běhat delší úsek, prostě to nešlo. Buď se ozvalo ono známé „píchání v boku“ nebo mě zkrátka nožky už nechtěly poslouchat. Asi po měsící a půl (své běhy jsem hned od začátku začal zapisovat do deníku – počet km, čas a smajlík, který vyjařoval spokojenost s daným během či pocity). Jednou se však něco změnilo – běžel jsem už velmi dobře známý úsek a už jsem se přistihl při tom, že chci zastavit. Najednou jsem si ale uvědomil, že necítím zas tak velkou únavu, necítím žádné „píchání v boku“ nebo podobné nepříjemné stavy, takže jsem s chutí a plný odhodlání, že zrovna ten daný den uběhnu nejvíce km, pokračoval křížem krážem tím krásným lesem. Povedlo se. Dokázal jsem běžet asi 6km v kuse a zastavil se až těsně před domem. Od té doby jsem už jen výjimečně potřeboval při běhu zastavovat nebou využít odpočinek ve formě rychlé chůze. Proto si právě i myslím, že jsem mnohem dříve mohl běhat vzdálenosti delší a že to bylo všechno jen v hlavě. Na druhou stranu jsem za to rád – nejspíš díky tomu si mé tělo začalo zvykat na pohyb postupně a hned jsem jej „nehnal“ do přepálené kilometráže.

V dalších článcích bych rád popsal mé snažení s rozpisy několika „tréninků“.

Zdravím všechny běžce a ať to běhá!

Abych začal upřímně, měřím 182 cm a vážím kolem 90 kg. Fuj a je to venku.

Asi před 6 lety jsem byl vcelku pohledný a hlavně hubený chlapec. Bylo mi dobře, nedělal jsem žádný sport a jedl jsem úplně normálně – sem tam něco sladkého, normálními jídly jsem se rozhodně nepřecpával a žil jsem běžný život puberťáka. Jednoho dne mi moje kamarádka řekla, že začínám trochu přibírat a jde to mírně vidět v mém obličeji. Poradila mi, ať začnu běhat. Bože, běhat, to nemůže myslet vážně. Já a sport? Ha, ha. Ne, to vážně nejde.

A tak jsem během těch pár let přibral pár kilo, vytáhl se o pár centimetrů a teď je ze mě to, co je. Vysoký vůl s velkým zadkem a panděrem. Než vyjdu čtvery schody ve škole, jsem tak zadýchaný, že jen sednu do lavice a kropím sešity potem. Už asi rok jsem chtěl začít běhat (ne, oprava – je to přesně dva a půl roku), jenže to je vždycky něco – nemám boty! Nemám stopky! Ještě je zima… už je moc teplo! Ne, počkám, až brácha odejde na výšku, bude se mi smát. Hm, ale teď nemůžu nechat ráno sestru samotnou a odpoledne je venku moc lidí… No, myslím, že to určitě znáte. Jednou jsem dokonce sám sobě i ostatním navykládal, že začnu dělat malý hodonínský triatlon – kolo, bazén, běh. Ha! Vtipálek.

A tak život plynul dál až jednoho dne…

První „běh“

…jsem se vzbudil jako každé úterý v sedm hodin ráno s tím, že si udělám pěkné dopoledne před mým vyučováním začínajícím v deset hodin. Nasnídal jsem se, vypravil malou do školy a sedl si k notebooku. Pustil jsem si pár songů a pak na mne sestoupil z okna kužel světla, kterým přiletěl anděl a řekl – Božo, běž běhat! Ne, tak to samozřejmě nebylo. Pokud čekáte zářné osvícení či vlezlou kamarádku, která mě donutila, tak jste na omylu. Prostě jsem si řekl, že začnu. Stopky mám, boty vcelku taky ujdou a brácha má v krabici potítko…

A tak jsem na sebe hodil tepláky, tričko a mikinu a v 7°C jsem vyrazil ven. Já jako zdatný běžec-teoretik jsem z této stránky věděl, že venku je vlastně 17°C a samozřejmě jsem věděl i o tom, že se mám protáhnout – ale na to protažení jsem si vzpomněl až venku. Zvolil jsem trasu a běžel podle návodu: 6-7 minut rychlá chůze, 1-2 minuty pomalý běh. Šlo to celkem v pohodě, až na mírné píchání v boku (i když jsem podle rady dýchal nosem!), silné zadýchávání se a lehkou bolest v holeni – ale to je těmi botami. Když jsem se vrátil, zpocený jsem honem vlítnul do sprchy a nechal jsem to smradlavé oblečení napospas jarnímu větru.

No a teď jsem tu, píšu o něm a doufám, že se mi podaří splnit alespoň ten 9týdenní plán pro úplné začátečníky. Protože vážně chci zhubnout a bohužel nemám nikoho, kdo by mě do toho donutil – ještě před soubojem s těžkou váhou totiž musím vyhrát souboj s největším soupeřem – mou leností.

Stav po 1. běhu: 90,5kg; mírně zpocený, velmi udýchaný, žádné bolesti (zatím)

Předběhl mě kůň, pes i člověk…

Běhání přináší do života pohodu.  Tělo i mysl se po běhu  uklidní.  Po dni očekávání, zda dokážu opět doklusat až do cíle, ze mě vše padá. Po bytě se line vůně koňských stájí, kapky ze sprchy dávají zapomenout na únavu, běžecké boty už stojí na kraji terasy…

Na běhání je nejkrásnější to vše okolo. Kdybych psal za běhu, vypadal by můj běžecký svět trošku jinak. Ještě že nediktuji své myšlenky přímo na trati. Na trati, kterou jsem zatím neměnil…

Pojďme si tedy nyní představit jedno kolo vinořského okruhu. Sebastian Vettel, který před kvalifikací na Velkou cenu Číny Formule 1 přibližoval milionům televizních diváků okruh v Šanghaji se dnes omlouvá, a proto si okruh proběhneme s místním borcem z Vínoře.

Nejdříve ke stručné charakteristice okruhu:

• Délka: 3700 metrů
• Počet zatáček: 17
• Traťový rekord: 21.08
• Počet diváků 1-40  – rybář (to je jistota), projíždějící auta, někdy i autobus

Diváky u televizních obrazovek  jistě zklame, že dnes není nad tratí očekáván žádný déšť. Naopak doba startu dramatičnosti jistě přispívá – jedná se o noční závod po umělým osvětlením na 50 % okruhu.

Dříve jsem dnes potrénovat nestihl…

Vybíhám a zařazuji první (a zároveň nejvyšší) rychlostní stupeň. Vlevo ode mě se po pár sekundách míhají popelnice a již se blížím k prvnímu nebezpečnému místu na trati. Ostrá pravá zatáčka následovaná mírnější levou. Proslulá šikana u sídliště Bemmet. V prvním tréninku -  plný sil, neochotný ubrat na rychlosti a nevědom si nedostatečné adheze svých běžeckých bot, jsem zde skončil v záchytné travnaté zóně. Nyní zpomaluji a tečnou volím nejkratší stopu pro hladký průběh.

Čeká mě nudných sto metrů sídlištěm, dvě křižovatky a už zatáčím ostře vpravo na dlážděnou cestu mezi rodinné domy místní honorace. Míjím značku „obytná zóna“, ale nezpomaluji. Chodci se již v tuto pozdní hodinu neodvažují ven a zapomenuté hrající si děti jistě uskočí. Naopak se snažím usilovně zrychlit, jelikož vím, co mě čeká: Zkouška charakteru, nervů a nutno říci, že i zkouška předem prohraná. Blížím se ke svým dvěma milým, malým kamarádům. Po pravdě, říkám jim košťata…

Ti dva prťavý jorkšíři mi opravdu pijí krev.

Slyší mě přibíhat už z dálky.

Počkají si na mě na kraji plotu a za jejich štěkotu běží deset metrů podél mě.

Poté, a to je na tom to nejhorší, oběhnou ten obrovský barák jakoby nic zadem.

A čekají na mě podruhé.

Chápete?

Oni na mě čekají!!!

A to mají ta košťata třikrát tak delší trasu…

Za ustavičného štěkotu odbíhám. Mít na sobě bundu s kapucou, tak si ji snad z ostudy nasadím.

Po chvíli překonávám čtyři schůdky a ocitám se ve vinořském lesíku. Jak by řekl komentátor F1 – krásná 600 metrů dlouhá rovinka, ideální místo k předjíždění…

A opravdu. Na konci rovinky, před nebezpečnou pravou zatáčkou z prudkého kopce mírně zpomaluji. Znenadání mě předbíhá jiný běžec. Není to vytrvalostní běžec. Je to sprinter. Vzdaluje se dvojnásobnou rychlostí, než jakou já sám běžím. Říkám si – bydlí vedle lesíku, právě vyběhl, za 100 metrů se jistě otočí a doběhne svůj krátký sprint zpátky domů. Neotočil se. Když už se mi začal ztrácet v dálce, schválně zatočil na vedlejší cestičku, abych mu nemohl předběhnutí vrátit. Ze své milované trasy kvůli němu přeci neseběhnu…

Obíhám rybníček s vytrvalým rybářem, který se taktně tváří, že nic neviděl. Vbíhám na hrbolatou cestu kolem ctěnického zámku. Tady mě včera předběhli koně z místních stájí. Těm to ale nemám tolik za zlé. Snažím se vyhýbat výmolům a střídavě se mi to i daří. Už není skoro vidět.

Přichází nečekaný smyk.

Na poslední chvíli vyrovnávám.

Došlapy levé nohy zní  trochu jinak, levá noha i voní trochu jinak.

Levá noha je asi o půl kila těžší.

Tak tohle už těm koníčkům za zlé mám…

Má smysl popisovat zbytek okruhu?

Nezastavuji. Vím, že bych se již nerozběhl. I přes mou únavu je mi příjemnější běžet, než se zabývat tím půlkilem navíc. Ono to nějak opadá…

Běžím levou nohou po trávě a pravou po silnici. Snažím se levou příliš nezvedat. Připadám si spíš jak kulhající invalida utíkající před zuřivým revizorem. Vzdávám to a vracím se oběma nohama na asfalt. Ve tmě není vidět silueta našeho domu, která mi dodává vždy v závěru síly. Nespěchám. Vím, že mě dnes doma opět nepochválí…

Všechno zlé je vždy k něčemu dobré. Od bratra vím, že se dá na www.behame.cz najít 40 tipů pro začínající běžce. Zkusím autory oslovit, zda by k nim nepřidali i dva tipy moje. Třeba to bude jednou to nejhmatatelnější, co po mém běhání zůstane:

Tip č. 41: Pokud se rozhodnete běhat potmě, neběhejte tam, kde před vámi běželi koně.

A ještě jeden, o kterém jsem před vámi zatím pomlčel:

Tip č. 42: Když už začnete používat sofistikovaná zařízení pro měření délky, času a rychlosti vašeho běhu, přečtěte si prosím jejich návod. Zpětně vás asi nepotěší, že jste si místo svého čtyřkilometrového běhu změřili jen závěrečnou cestu chodbou k výtahu.

Věřte mi, vím o čem mluvím.

Co napsat na závěr?

Po sedmi dnech už tušíte, co mě na běhu baví.

Dozvěděli jste se, jak jsem se k běhání dostal.

Poznali jste můj vinořský okruh.

A třeba jste si vzali k srdci i některou z mých rad.

Nyní již víte to podstatné:

„Ať už vás předběhne kůň, pes nebo člověk, běhání přináší do života pohodu…“

Kdo mě předběhne příště, si už tedy nechám jen pro sebe. Zatím jdu něco udělat s tou vůní koňských stájí na terase…

PS:  Nevíte náhodou, kde se dá ve čtvrtém patře sehnat vhodný klacík?

K tomu keři, co je 50 metrů za domem bych už dnes nedošel…

Uvádím věci na pravou míru a vybíhám podruhé.Jestli jste četli zápisky z předešlých dvou dní, tak jste bohužel nebyli sami.

• Ne, že bych se tomu výslovně bránil.
• Ne že bych snad cokoliv tajil.
• Vlastně si za to můžu úplně sám.

Ukázal jsem je i své drahé * 1 polovičce. Asi jsem se chtěl pochlubit, že umím ve večerních hodinách provozovat i jinou činnost než je spánek u televize.

… a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat:

• a) Miru se dala také na běhání
• b) Pochválila mě za skvělou češtinu a gramatickou správnost
• c) Donutila mě změnit * 2 některá má tvrzení

C), bohužel pouze c) je správně. Ale těch chyb nebylo zas až tak moc… *3

Pojďme tedy učinit povinnostem* 4 zadost a pusťme se do nápravy:

Tak za prvé:
Tu čepici mi nenutila kvůli zimě venku.
Jen se chudinka bála, že by mě při běhu někdo poznal a ona by pak nemohla ven mezi lidi.

A za druhé, a to je mnohem zásadnější:
Tu chalupu, ze které si odskočím zpátky do Prahy uběhnout si svých deset kilometrů, objednávala ONA. Omlouvám se, že jsem si přisvojoval tuto záslužnou činnost. Já jsem pouze udělal předvýběr tří nejhezčích chalup, které byly volné k pronájmu o velikonočním víkendu a poslal jí to e-mailem i s kontakty. Ať si vybere, která se jí líbí…
Pokud by Vás mátlo, že jedeme na chalupu objednanou na velikonoční víkend až o měsíc později v květnu, mě se neptejte. Já to neobjednával ani objednávku nekontroloval

No a za třetí, i když to už sem asi nepatří:
Poté, co se Miru dozvěděla, kolik ta legrace v podobě bot a kompresních ponožek stála, i já se dozvěděl zajímavé věci. Mimo jiné, o kabelce, kterou si týž den objednala, o další kabelce, kterou si objedná zítra a o tom, že kabelek bude mít i tak nehorázně málo * 5…

Ještě krátce k dnešnímu běhu:

• 12ºC
• Větrno
• Bez čepice a bundy
• Opravdu hodně větrno
• Opět ten samý 3,7 km dlouhý okruh
• Velmi silný protivítr cestou tam i zpět .-)
• Nohy na rozdíl od včerejška bolí ihned po doběhnutí
• Už nevím co napsat o větru, aby to bylo delší ta než předešlá věta

Na závěr už jen tradiční myšlenka schváceného běžce u konce svých sil, za kterou se opravdu stydím:
„Škoda, že jsme nekoupili byt ve vedlejším vchodu – cíl by byl o dobrých 10 metrů blíž“ * 6
———————————————————————-
Poznámky odborné korektorky:

• * 1 a milované
• * 2 změnit uvést na pravou míru
• * 3 Ale těch chyb nebylo zas až tak moc…
• * 4 v tomto slově opraveny dvě chyby
• * 5 jenom 8 (slovy osm)
• * 6 ten byt jsem také vybrala já

Den čtvrtý

Nejsem Bůh

Odpočívám již po dvou dnech tréninku…

Kolega sportovec Tomáš mi prozradil, že po třech dnech běhání, bych si měl dát alespoň den pauzu. Odvětil jsem, že běhám zatím jen dva dny. Podíval se na mě a náhle si vzpomněl, že je dobré dát si pauzu už po dvou dnech…

(ale ne, zatím jen příprava)

Tak abych nepředbíhal. Prvnímu běhu předchází příprava. Výběr trasy a výběr oblečení. A abych to zároveň neprotahoval – udělal jsem jen dvě chyby ze dvou možných.

• a) výběr trasy
  Otevírám mapu a plánuji si trasu v blízkém okolí (Vinoř, vinořský lesík, ctěnický zámek, ještě kus polní cesty až k silnici a zpátky po stejné trase.) Celkem 6 km. Přijde mi to napoprvé dost, ale cestu dobře znám. Běžně tam chodíme na procházky – je to vlastně kousek od našeho domu.
  Již ve vinořském lesíku je mi jasné, že bude třeba upravit plán. A to razantně. A kdo ví, zda to pomůže…
• b) výběr oblečení
  Už několikátý den je ošklivo. Neustále prší nebo déšť minimálně hrozí. Nechci nic podcenit. Sázím na šusťákové kalhoty, ale nevím co a kolik toho na horní část těla. Po poradě se ženou jsou mi razantně doporučeny dvě vrstvy moiry, slabá nepromokavá bunda a čepice, taktéž z moiry.
  Neprší, teploměr ukazuje 15 stupňů. Je 7 hodin večer…
  V následující hodině teplota dramaticky poklesne o jeden stupeň.
  Smlouvám.
  Ukecal jsem jen to, že to spodní moirové triko bude s krátkých rukávem a z teplé čepice je kšiltovka. Jak se brzy ukáže, ukecal jsem proklatě málo…

Konečně vybíhám

• Po hodině brouzdání na internetu
• Po hodině strávené trapným pobíháním v obchodě sem a tam v různých botách
• Po hodině plánování trasy a výběru oblečení.
• Konečně vybíhám.
• Mé první seznámení s během bude trvat přesně dvacet minut.

Kdybyste se mě zeptali předem, přijde mi to jako krátká doba.
Nyní, tři hodiny po svém výkonu, jsem pyšný. Doběhl jsem zpět domů.
Kdybych nedostal přesně v okamžiku, kdy jsem vyběhl, SMS od CNN, myslel bych si, že jsem běžel minimálně dvakrát tak dlouho.
Spolu s Haiťany děkuji Michelle Obamové, že je neplánovaně navštívila. A CNN děkuji za tuto zprávu.
Kdybych nepodlehl nátlaku ženy, neměl bych s sebou mobilní telefon.
A za pět minut běhu bych byl v parku nervózní, že si případně nemám čím přivolat záchranku…

Co dodat?

Trasu jsem změnil. Polní cesta tam a zpět odpadla. A ze Ctěnic je dvakrát kratší cesta zpátky po silnici než parkem. Co na tom, že o běžcích na silnici večer za volantem prohlašuji, že to jsou sebevrazi. Šance na přežití oproti podstatně delší cestě parkem zpátky byla alespoň nějaká.

Oblečení jsem nesvlékal. Ne, že by k tomu nebyl důvod. Tričko a šortky by byly tou správnou volbou. To nic nemění na tom, že jsem se bál zastavit, v běhu se svlékat neumím a ruce jsem měl těžké i bez kšiltovky, mikiny a bundy v nich.

Vzhledem k neskutečnému teplu mě také velmi překvapilo kolik lidí ještě topí. Auta na silnici ani zdaleka tolik nesmrděla jako kouř z domů poblíž parku.

Na závěr jen tři myšlenky, které mi prolétly v druhé půlce běhu hlavou:
První: „V dálce vidím naše sídliště. Ještě kilometr a jsem tam.“
Druhá: „Už jsem u hřiště, snad mám vyhráno. Za pět minut bych byl doma i chůzí.“
Třetí: „Běžím kolem popelnic, to je jen pár kroků od vchodu do domu, to už snad i doběhnu.“
Tak za tu třetí myšlenku, za tu se opravdu stydím

Za těch 3,7 kilometrů se naopak nestydím vůbec.
A vlastně ani za závazek na zítra: „Zítra to totiž nebude ani o metr více…“

O tom jak se to všechno semlelo a jak mě doma pochválili.

Všechno se to seběhlo tak nějak rychle, neplánovaně i nenápadně. Po firemní půlmaratonové štafetě se zdravé jádro běžců rozhodlo, že si zkusí i štafetu maratonovou. Možná se ptáte, co je na tom tak překvapivého? Řekl bych, že vlastně vůbec nic. Kdyby…

• Kdyby se jeden z borců po zralé úvaze nevydal hledat štěstí do jiné firmy.
• Kdyby jedna reprezentantka po neméně zralé úvaze neusoudila, že 10 kilometrů je už opravdu moc.
• Kdybych nebyl jedním ze dvou, kteří se nechali ukecat, že ztracené běžce nahradí.
• A kdyby mé veškeré zkušenosti s během za posledních 10 let neměly podobu dobíhání tramvaje číslo 18 z prudkého kopce nad Náměstím bratří Synků, a to s velmi střídavými úspěchy. (Také máte tu zkušenost že dobíhajícím blbcům v kravatách tramvajáci zavírají dveře vždy těsně před nosem?)

A za co, že mě doma pochválili?
Objednal jsem na prodloužený víkend chalupu. Jenom pro nás. Krásnou. Daleko od Prahy. Daleko od silnice. Objednal jsem ji před měsícem. Na druhý víkend v květnu. No, možná mě opravdu mělo napadnout, že už bych si na ten víkend neměl nic jiného plánovat…

Den první

O nákupu běžeckých bot, výběru první trasy a prvním vyběhnutí

Ale rychle zpátky k prvnímu dni.

Začněme nákupem bot. Od zkušeného kolegy Tomáše, který firmu ve štafetě nereprezentuje, jelikož 10 kilometrů je pro něj směšně málo, se dovídám, že nejlepší boty na běh jsou Nike. Nespekuluji nad objektivitou tohoto soudu ani nad tím, že zrovna v této firmě dělala jeho přítelkyně. Času není nazbyt a nějaké dlouhé váhání by se nemuselo vyplatit. Neváhám tedy a zjišťuji na internetu, zda se prodává více druhů. Prodává. Mnohem více druhů než jsem čekal. Neváhám podruhé a jdu na stránky výrobce, kde mě zaujala nabídka rady pro výběr té správné běžecké boty. Spouštím aplikaci. Zpočátku je to snadné. Volím pohlaví a povrch trati. Třetí otázku zcela nechápu. Asi je o tom, jestli mám nohy do X nebo do O? Vybírám sebevědomě střední cestu a přichází otázka finální. Tu nechápu vůbec. Jakou že stopu dělá mé chodilo? V práci mi to přijde nemístné i těžko proveditelné zjistit, takže volím opět zlatý střed. Výsledkem jsou čtyři boty s názvy vhodnými spíše pro lunární moduly, ale budiž.

Samotný nákup bot si nezaslouží mnoho prostoru – takže raději stručně:

Soudruzi na webových stránkách udělali jen jednu chybu. Zapomněli se zeptat, kolik jsem ochoten investovat. Ta cena bolí. Přišla by mi adekvátní tak maximálně za přeskáče, ale…

… ale po návratu do firmy jsem král:

• Zkušený běžec Tomáš chválí.
• Zkušený běžec Tomáš vlastní stejný model
• A zkušený běžec Tomáš glosuje:
  „Ty boty vydržely dva roky mého každodenního běhání!“
  (hurá, mně tedy vydrží nejméně 20 let)
• A zkušený běžec Tomáš glosuje podruhé:
  „ Dneska ještě nejdříve vyběhni ve starých botách, a to uvidíš ten rozdíl!“
  (Proboha v jakých starých botách??? Žádné jsem nikdy neměl!)

A cena náhle bolí o něco méně. A to ještě netuším, že až vyběhnu, ta bolest bude provždy zapomenuta. Bolet bude totiž něco úplně jiného. Hodně a na mnoha místech…

Sice ještě neběhám s větrem o závod, ale rychlost bude to druhé, na co se nyní zaměřím. Přiznám se, že mě malinko zklamalo, že po třech měsících nevidím výsledky na váze ani výrazně na postavě, ale rozhodla jsem se překonat typickou „krizi“ začátečníků a jsem odhodlaná potit se dále na trati. Přítel se zlepšuje podstatně výrazněji, dneska se mi ztratil ze zorného pole již po prvním kilometru. Rozhodla jsem se, že se zlepším a někdy příště jej „porazím“ zase já Musím uznat, že dokud jsem nezačala běhat, nedocenila jsem tu krásnou přírodu, která je v našem malém městečku. Běhání je vynikající balzám na duši, kdo nezkusil, neuvěří…

Do devatenácti let se budu snažit závodit do těch 12 km, ale od devatenácti přecházím na půlmaraton (21 km) a později začnu postupně trénovat na maratony (42, 2 km).
Posílám jeden z mých tréninků (můžete si z něj vzít příklad – trénink se vztahuje k trénovaní na 5 až 10 km):

• Pondělí: Rozklus 3 km, rozcvička, 2x běžecká abeceda, 5 rovinek (svižně 100m), 3x(10x100m) MK, výklus 3 km
• Úterý:souvislý běh 12 km + posilování
• Středa: Rozklus 3 km, rozcvička, 2x bežecká abeceda, 5 rovinek (svižně 100m), 3km (rychlejší tempo), 2 km( rychlejší tempo) a 1 km(rychlejší tempo) – pauza mezi úseky kolem 8 min., výklus 3 km
• Čtvrtek: souvislý běh 10 km + posilování
• Pátek: VOLNO od běhání, ale většinou si zajdu do Fitcentra nebo vytáhnu brusle či kolo
• Sobota: rozklus 3 km, rozcvička, 2xběžecká abeceda, 5 rovinek (svižně 100m), 2x(10x 200m)-MK, výklus 3 km (po tomhle tréninku nevyjdu ani schody).
• Neděle: souvislý běh 12 až 16 km + posilování

Všechny běžce zdraví Katka