Jak jsem začal s běháním – 3. díl

2. 9. 2011 Ze života

Autor: Pavel | Přečteno: 16 185x

Vždy, když si vzpomenu na své začátky s běháním, pociťuji zvláštní radost a nostalgii. Začalo něco nového a uvědomoval jsem si to. Už pravidelně běhám téměř 5 let a za tu dobu se tato nostalgie častokrát vrací, někdy bohužel také přijdou pocity jiného ražení. Člověk se musít připravit zkrátka na to, že je kolem nás nejen to pěkné, ale spousta problémů a nepříjemností.

V běhu to platí dvojnásob. Poměrně dost začínajících běžců nevydrží pravidelně trénovat déle než 3 týdny. Pokud je prvních několik běhů prima, dostaví se známý „wow“ efekt z něčeho nového, prospěšného. Jenže postupem času začne nadšení opadat. Lesní cesta se najednou nezdá tak pěkná jako předtím, běh kolem polí se jeví naprostou katastrofou a delší běh 10 km jen po silnici ve městech a vesničkách jako naprostá nuda. Nohy tuhnou, dech nestačí ani pomalému běhu („vždyť před měsícem jsem bežel zcela lehce za 2x tak lepší čas!“), hodinky běží snad obráceně, a tak dále.

Podle mě je klíčové nic neuspěchat, protože netrénovaný běžec chtě nechtě, dříve nebo později, dostane nějaké podivné znamení (bolesti okostice, kolen, kyčelních kloubů, …). Jsem rád, že jsem na to šel s rozmyslem (viz. můj předchozí článek). Kdyby se mě ptal někdo na radu, jak začít s běháním, poměrně dobře bych věděl, jak jej nasměřovat. Běhání je nádherný a naprosto přirozený sport (Emil Zátopek: „Ryba plave, pták létá a člověk běhá“). Je ovšem nutné začít pomalu a nenápadně, jakoby mimochodem. Vyběhnout si (či spíš vyjít si na procházku s mírným poklusáváním) v nějakých lepších botech, ne dlouho, ani ne však jen 5 minut (z obavy „otravy kyslíkem“ po delším pobytu na čerstvém vzduchu.) Pomalu se seznamovat s vlastním běžeckým aparátem, stylem a předpoklady. Nenaléhat, nepřesvědčovat. Popoběhnutí několikrát týdně opakovat a běh si pěstovat a něžně jej přijmout „do rodiny“. Pohladit jej, když trucuje a neustále ho škádlit („Že neuběhneš k tomu kopci, kde roste ten velký strom?“ „Že nemáš na to, vstát za svítání a běžet tam, kde jsi předtím byl jen na kole?“). Podobný vnitřní hlas musí neustále pracovat. Pokud se z běhu stane jen odsunuté děcko, za které se člověk stydí a bojí se s ním vyjít mezi lidi, takový „vztah“ nemá budoucnoust.

Myslím, že to funguje podobně u většiny sportů. Pokud se do něj opravdu zamilujete a budete se na každý trénink těšit, je z 90% vyhráno. Nespěchat, nemyslet na neúspěch a vytrvat. Výsledky svého snažení můžete zažít okamžitě ve velké radosti z nového. Na zhubnutí přebytečných kil či „běžeckých lýtek“ si musíte samozřejmě chvíli počkat 🙂

V příštích článcích snad i rozepíšu své tréninky z dob, kdy jsem začínal. Využijte těchto krásných dní a vyběhněte si třeba poprvé právě dnes!

Napsat komentář

*