Běžecký deník Božidara

8. 10. 2010 Ze života

Autor: bozidar | Přečteno: 19 004x

Prolog

Abych začal upřímně, měřím 182 cm a vážím kolem 90 kg. Fuj a je to venku.

Asi před 6 lety jsem byl vcelku pohledný a hlavně hubený chlapec. Bylo mi dobře, nedělal jsem žádný sport a jedl jsem úplně normálně – sem tam něco sladkého, normálními jídly jsem se rozhodně nepřecpával a žil jsem běžný život puberťáka. Jednoho dne mi moje kamarádka řekla, že začínám trochu přibírat a jde to mírně vidět v mém obličeji. Poradila mi, ať začnu běhat. Bože, běhat, to nemůže myslet vážně. Já a sport? Ha, ha. Ne, to vážně nejde.

A tak jsem během těch pár let přibral pár kilo, vytáhl se o pár centimetrů a teď je ze mě to, co je. Vysoký vůl s velkým zadkem a panděrem. Než vyjdu čtvery schody ve škole, jsem tak zadýchaný, že jen sednu do lavice a kropím sešity potem. Už asi rok jsem chtěl začít běhat (ne, oprava – je to přesně dva a půl roku), jenže to je vždycky něco – nemám boty! Nemám stopky! Ještě je zima… už je moc teplo! Ne, počkám, až brácha odejde na výšku, bude se mi smát. Hm, ale teď nemůžu nechat ráno sestru samotnou a odpoledne je venku moc lidí… No, myslím, že to určitě znáte. Jednou jsem dokonce sám sobě i ostatním navykládal, že začnu dělat malý hodonínský triatlon – kolo, bazén, běh. Ha! Vtipálek.

A tak život plynul dál až jednoho dne…

První „běh“

…jsem se vzbudil jako každé úterý v sedm hodin ráno s tím, že si udělám pěkné dopoledne před mým vyučováním začínajícím v deset hodin. Nasnídal jsem se, vypravil malou do školy a sedl si k notebooku. Pustil jsem si pár songů a pak na mne sestoupil z okna kužel světla, kterým přiletěl anděl a řekl – Božo, běž běhat! Ne, tak to samozřejmě nebylo. Pokud čekáte zářné osvícení či vlezlou kamarádku, která mě donutila, tak jste na omylu. Prostě jsem si řekl, že začnu. Stopky mám, boty vcelku taky ujdou a brácha má v krabici potítko…

A tak jsem na sebe hodil tepláky, tričko a mikinu a v 7°C jsem vyrazil ven. Já jako zdatný běžec-teoretik jsem z této stránky věděl, že venku je vlastně 17°C a samozřejmě jsem věděl i o tom, že se mám protáhnout – ale na to protažení jsem si vzpomněl až venku. Zvolil jsem trasu a běžel podle návodu: 6-7 minut rychlá chůze, 1-2 minuty pomalý běh. Šlo to celkem v pohodě, až na mírné píchání v boku (i když jsem podle rady dýchal nosem!), silné zadýchávání se a lehkou bolest v holeni – ale to je těmi botami. Když jsem se vrátil, zpocený jsem honem vlítnul do sprchy a nechal jsem to smradlavé oblečení napospas jarnímu větru.

No a teď jsem tu, píšu o něm a doufám, že se mi podaří splnit alespoň ten 9týdenní plán pro úplné začátečníky. Protože vážně chci zhubnout a bohužel nemám nikoho, kdo by mě do toho donutil – ještě před soubojem s těžkou váhou totiž musím vyhrát souboj s největším soupeřem – mou leností.

Stav po 1. běhu: 90,5kg; mírně zpocený, velmi udýchaný, žádné bolesti (zatím)

 

Prolog

Abych začal upřímně, měřím 182 cm a vážím kolem 90 kg. Fuj a je to venku.

Asi před 6 lety jsem byl vcelku pohledný a hlavně hubený chlapec. Bylo mi dobře, nedělal jsem žádný sport a jedl jsem úplně normálně – sem tam něco sladkého, normálními jídly jsem se rozhodně nepřecpával a žil jsem běžný život puberťáka. Jednoho dne mi moje kamarádka řekla, že začínám trochu přibírat a jde to mírně vidět v mém obličeji. Poradila mi, ať začnu běhat. Bože, běhat, to nemůže myslet vážně. Já a sport? Ha, ha. Ne, to vážně nejde.

A tak jsem během těch pár let přibral pár kilo, vytáhl se o pár centimetrů a teď je ze mě to, co je. Vysoký vůl s velkou prdelí a panděrem. Nemám žádné nápadníky, potenciální sexuální partneři přede mnou utíkají a než vyjdu čtvery schody ve škole, jsem tak zadýchaný, že jen sednu do lavice a kropím sešity potem. Už asi rok jsem chtěl začít běhat (ne, oprava – je to přesně dva a půl roku), jenže to je vždycky něco – nemám boty! Nemám stopky! Ještě je zima… už je moc teplo! Ne, počkám, až brácha odejde na výšku, bude se mi smát. Hm, ale teď nemůžu nechat ráno sestru samotnou a odpoledne je venku moc lidí… No, myslím, že to určitě znáte. Jednou jsem dokonce sám sobě i ostatním navykládal, že začnu dělat malý hodonínský triatlon – kolo, bazén, běh. Ha! Vtipálek.

A tak život plynul dál až jednoho dne…

První „běh“

…jsem se vzbudil jako každé úterý v sedm hodin ráno s tím, že si udělám pěkné dopoledne před mým vyučováním začínajícím v deset hodin. Nasnídal jsem se, vypravil malou do školy a sedl si k notebooku. Pustil jsem si pár songů a pak na mne sestoupil z okna kužel světla, kterým přiletěl anděl a řekl – Božo, běž běhat! Ne, tak to samozřejmě nebylo. Pokud čekáte zářné osvícení či vlezlou kamarádku, která mě donutila, tak jste na omylu. Prostě jsem si řekl, že začnu. Stopky mám, boty vcelku taky ujdou a brácha má v krabici potítko…

A tak jsem na sebe hodil tepláky, tričko a mikinu a v 7°C jsem vyrazil ven. Já jako zdatný běžec-teoretik jsem z této stránky věděl, že venku je vlastně 17°C a samozřejmě jsem věděl i o tom, že se mám protáhnout – ale na to protažení jsem si vzpomněl až venku. Zvolil jsem trasu a běžel podle návodu: 6-7 minut rychlá chůze, 1-2 minuty pomalý běh. Šlo to celkem v pohodě, až na mírné píchání v boku (i když jsem podle rady dýchal nosem!), silné zadýchávání se a lehkou bolest v holeni – ale to je těmi botami. Když jsem se vrátil, zpocený jsem honem vlítnul do sprchy a nechal jsem to smradlavé oblečení napospas jarnímu větru.

No a teď jsem tu, píšu o něm a doufám, že se mi podaří splnit alespoň ten 9týdenní plán pro úplné začátečníky. Protože vážně chci zhubnout a bohužel nemám nikoho, kdo by mě do toho donutil – ještě před soubojem s těžkou váhou totiž musím vyhrát souboj s největším soupeřem – mou leností.

Stav po 1. běhu: 90,5kg; mírně zpocený, velmi udýchaný, žádné bolesti (za

Sdílet článek na facebooku

Štítky

Hodnotit článek

(4 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...

Napsat komentář

*