Začínám mít z běhání radost

25. 8. 2015 Ze života

Autor: Ela | Přečteno: 4 922x

Ahoj všem, chci se s vámi podělit o mé běžecké začátky. Je mi 47 let a jsem třetím rokem bez práce. Před několika měsíci jsem usoudila, že bych něco měla dělat s fyzičkou. Bydlím blízko údolí, kam chodí lidi běhat a jezdí na kole. Tak jsem se oblékla do toho, co jsem měla doma, obula botasky z tržnice, do uší nasadila sluchátka a vyrazila jsem. Nic jsem si o běhání nečetla, spoléhala jsem se, že mi tělo samo řekne. Jen jsem věděla, že mám být uvolněná. Prvních 10 minut jsem šla rychlou chůzí, ne proto, abych se rozehřála, spíš abych zmizela ze sídliště. Já jsem se trochu styděla…

V údolí jsem se rozběhla tempem, ani jsem nepřemýšlela, jestli to je rychle nebo pomalu, když jsem už nemohla, přešla jsem do chůze. Běžela jsem lesem, než abych se soustředila na běh, kochala jsem se přírodou. Po cca 4,5 km jsem narazila na studánku, opláchla si ruce, trochu se napila a usoudila, že to otočím zpátky domů. Ale seběhla jsem na asfaltku. Domů jsem přiběhla uřícená, zpocená, ale šťastná.

Bolely mě nohy, ale nic hrozného. Na to, že jsem dlouhá léta nesportovala, to šlo. No, naštěstí nemám žádnou nadváhu. Po týdnu jsem si řekla, že to zase zkusím. Vyběhla jsem jako poprvé, doběhla jako poprvé. Takhle to šlo až do letošních tropických veder.

V těch vedrech, která už trvala dlouho, jsem běhat nechtěla. Tak mě napadlo něco si o běhání přečíst. No páni, já se dozvěděla věcí… Mělo to za následek, že jsem využila prázdninových slev ve sportovních potřebách a koupila oblečení a boty, tepovku. Boty jsem vybírala asi tři čtvrtě hodiny, zkoušela jsem jich asi 15, než mi jedny sedly. Stály v akci 600 Kč a prodavačka tvrdila, že jsou na běhání. No, běhá se v nich líp, než v těch botaskách z tržnice.

Vedra přešly a já šla vyzkoušet nový běh s tepovkou a oblečením a obutím. Jo, to počítání tepu, max. tepu a tak mě trochu štvalo, našla jsem na netu několik odlišných vzorečků, jako zákl. 200, 220, pro ženy 226 nebo 230 – věk… Jsem z toho byla docela zmatená.

Prvních 10 minut jsem šla rychle do údolí, ale už ne proto, že jsem se před lidmi styděla, ale abych se rozehřála. Pak jsem vyběhla pomalým tempem a když jsem už nemohla, přešla jsem do chůze. Taky jsem zkrátila krok… Je to FAKT lepší. Cestou zpátky mi připadalo, že se vracím brzy, že bych mohla ještě dál.

Takže – vodu s sebou neberu, jelikož mám po cestě studánku, před během si někdy zacvičím 5 tibeťanů, které moje tělo hodně energeticky nakopne, ale někdy se mi nechce cvičit, prádlo je super, nejsem už zpocená jako prase (pro nákup jsem se rozhodla i proto, že jsem už věděla, že budu dál běhat, že mě to baví), pot na obličeji mi ze začátku způsobil vyrážku, to jsem vyřešila ošetřením po běhu micelární zklidňující vodou, už vím, jaký mám tep při běhání, to je fajn, ale stejně si musím hlídat dýchání i tempo. Jo, dýchám pořád pusou, protože jak vběhnu do lesa, mám často plný nos a musím smrkat… Jooo, lesní kyslík pěkně čistí dutiny 🙂 Po cestě zpátky už nesmrkám, tak mi dýchání nosem už jde. Nebolí mě tak kolena, ale s novým tempem cítím stehna, to nevadí, vím, že to přejde, začali mě zdravit ostatní nadšenci běhu, mám radost.

Cíle jsem si ještě žádné nedala, uvidím, časem se to nějak vyvrbí, prostě běhám pro radost z pohybu, celkem uběhnu indiánským tempem cca 9 km, na čas se mě neptejte, není to pro mě důležité.

Začala jsem být na běhu závislá, zatím mi stačí běhat 1–2 x týdně po ránu, po kafi a banánu. Jo a sousedi už na mě koukají obdivně 🙂

Mějte se všichni hezky a nezapomeňte běhat hlavně pro radost.

PS: pořád kouřím 20 cigaret denně… A běhám.

Sdílet článek na facebooku

Hodnotit článek

(Zatím nehodnoceno)
Loading...

Napsat komentář

CAPTCHA
*