Můj první týden běhání

11. 5. 2015 Ze života

Autor: Yves | Přečteno: 7 289x

Po přečtení několika zajímavých článků v části „Ze života“ jsem se rozhodla podělit se s vámi o tom, jak je (alespoň v mém případě) nelehké s něčím skončit, mnohem těžší správně začít, a nakonec – vydržet.

Sport jako takový mi nikdy nebyl cizí. Tělocvik jsem měla ráda, bavil mě volejbal, basket a jiné baly, v létě plavání, in-line bruslení a jízda na kole. Nikdy jsem ale nedělala žádný sport závodně, ačkoliv se taťka už řadu let účastní všelijakých duatlonů, triatlonů, krále Šumavy, maratonů a půlmaratonů a jiných běhů a cyklozávodů. Brácha zase začínal s orientačním během a teď se věnuje především keškaření, při kterém je neméně důležité mít sport v krvi, včetně plavání, potápění, lezectví, turistiky a běhání nevyjímaje. Já jsem po medailích ani úspěchu mezi dalšími souputníky netoužila.

Jak to ale s přibývajícími roky chodí, už neběhám po škole po venku s kamarády, hodiny tělocviku a víkendy na kole už jsou dávno pryč, aktivní léta vystřídalo sedavé zaměstnání, starost o vlastní domácnost a pohodlnost. Ne že by to se mnou bylo až tak hrozné, postavu si pořád držím stejnou, ale člověk cítí, že by měl něco dělat pro své zdraví.

Proti mně bohužel hraje i jeden důležitý fakt, a to, že opravdu ale opravdu miluji jídlo. Nemusím se však přejídat, u jídla mi jde především o prožití toho, jak to skvěle chutná. Přítel mi nedávno řekl, že pro něj bude těžké poznat, že jsem v jiném stavu podle těhotenských chutí, protože ztláskám prostě cokoliv po čemkoliv už teď. Bez problému míchám po sobě chutě sladké, slané, kyselé, zbožňuji všechno, co bych si samozřejmě měla odříkat – neodpustím si pečenou kachničku s knedlíčkem, svíčkovou, řízky, nevynechávám dezert nebo sušenku po obědě, miluju vypečenou slaninu, tučné sýry, škvarkovou pomazánku, pizzu, brambůrky, čokoládu… V pracovní dny se velmi těším na hlavní předěl dne – oběd, na který chodíme pravidelně s kolegy. Po jídle mám vždycky lepší náladu. Maminka říká, že jsem požitkář (když vidíte ten seznam oblíbených pochutin, asi si spíš myslíte, že prase), ale věřte mi, je to těžký úděl. Nebo to vypadá, že mám slabou vůli – vydržet a nedat si něco dobrého, a je fakt, že nejlépe na mě platí to, když to nikdo domů nekoupí (což praktikuju, protože na to většinou při velkém nákupu zapomenu, nebo na to zrovna nemám chuť, abych si to koupila) nebo když na to prostě nemám čas.

Na druhou stranu, mou velkou zálibou, velkým žroutem volného času a taky velkou zodpovědností je můj pes. Chodím s ním třikrát, někdy víckrát denně, a není to jen couravá procházka okolo domu, ale přinejmenším tříkilometrový pochod svižnou chůzí. Pomalu chodit neumí, a kvůli své nátuře musí být na vodítku, tak lítám, občas i vlaju, za ním. Bydlíme v bytě, a neodpustila bych si, kdyby kvůli tomu byl ochuzen o možnost jít se proběhnout a pobýt na čerstvém vzduchu. Samozřejmě, že mi tři hodiny chůze venku každý den prospívají, ale vzhledem k tomu, že to dělám pravidelně už skoro pět let, tělo si zvyklo a místo hubnutí a spalování kalorií se vždycky nějak přepne do autopilota a dělá, jako že nic. Takže to už za nějaké sportovní vyžití považovat nemůžu…

Letos mne nakopla možnost vyrazit po dlouhé době na dovolenou k moři. Do plavek hubnout nehodlám, ale lákala mě představa být při východu slunce na skalisku, pod sebou mít moře, tříštící se o skálu, nechat se ovívat vlahým větrem a… a co? Jen tam tak stát? Ne, chtělo by to něco dělat, něco, co se v takovou chvíli hodí, udělat něco pro tělo a mysl. Co třeba jógu? K té mě přivedla kdysi dávno právě jedna z profesorek tělocviku. Její ohebnost byla a pořád je naprosto neuvěřitelná, nezmiňuji ani to, jak skvěle ve svých letech vypadá. A její věčně skvělá nálada, laskavost a úsměv na tváři. Tenkrát jsem netušila, že to všechno dělá jóga. Takže jsem se do toho po Novém roce ponořila, snažím se cvičit, jak jen to jde, minimálně pětkrát týdně minimálně půl hodiny chvíle pro sebe, při které se člověk protáhne, uleví zádům, kloubům a mysli. K dnešnímu dni mám za sebou víc jak 40 hodin strávených cvičením jógy, polohy, které bych si před rokem stěží představovala, dnes udělám bez zaváhání. Samozřejmě je pořád co zlepšovat a co se učit, ale myslím, že jsem na dobré cestě.

Nyní ale konečně k jádru pudla, tedy k tomu, proč sem přispívám. Začala jsem si uvědomovat, že by to k té józe chtělo nějaký aktivnější protipól. Něco, po čem by se člověk cítil příjemně vyčerpán a zároveň nabitý. Ač jsem běhat zkoušela již dříve, pořád jsem se s tím prala, ale teď vím, že to byl jen špatný pokus, který mě pokaždé odradil. Běžela jsem napoprvé moc rychle a nemohla dýchat. Nebo jsem se po běhu neprotáhla a nemohla týden chodit. Pak mě při běhání píchalo v boku nebo bolely kolena nebo cokoliv jiného. A při představě, že pak budu zase několik dní našlapovat jak jelen, co byl do zadku střelen, mě nadšení rychle opustilo. Až jsem si přečetla konečně užitečné rady a hlavně se jimi začala řídit: pořídila kvalitní boty, sporttester, začala pomalu. A zrodil se pro mě jogging… Píchnu si mp3 do uší a jdu. Někdo tu zmiňoval styl běhu „pomaloběh“. Tak já mám v tom případě velepomaloběh: abych se udržela na správné tepovce, je to něco jako rychlý krok-sun-krok, přitom když přejdu do dlouhého rychlého kroku, mám pocit, že se pohybuji rychleji. No prostě za hodinu „uběhnu“ tímhle stylem 6–7 km. Dle chytrých článků na internetu je to prý neefektivní rychlost mezi rychlou chůzí a pomalým během. Přítel prohlásil, že u toho “běhání“ vypadám velmi vtipně, ale co – cítím se při tom skvěle, dýchám a nic nepíchá ani se nedusím, můžu pak druhý den normálně existovat a nic mě nebolí, a dělám něco pro sebe.

Ta nejdůležitější část, vydržet, je teprve přede mnou. Opravdu je klíčové se jakoukoliv aktivitou, nejen běháním, neodrovnat hned po prvním pokusu, ale mít z toho takový pocit, aby se člověk těšil na příští dávku. Snad se s tím poperu stejně jako u jógy. Snad se brzy dopracuji k tomu, abych mohla běhat nejen obden, ale každý den. Mám ze sebe radost, za první týden mám za sebou asi 23 kilometrů, a tělo neprotestuje. Snad se pro mě z běhání stane droga stejně jako z chuťových požitků. Takže běhu zdar!

Můj první týden běhání – 8 komentářů

  1. jirka napsal:

    Ahojte, ja teprve zacinam. Ve 30 jsem se rozhodl, ze by nebylo spatne se sebou zacit neco delat. V mladi jsem miloval behani v jesenikach. Ted, kdyz se narodil prcek, bude treba jit prikladem a dodavat energii, takze behani mi pripadlo jako idealni terapie 😉 zatim beham max 3,5 km co treti den, ale uz po mesici citim, ze muzu vic a dal. Vcera jsem si dal vecer a normalne dneska rano citim, ze by jsem si chtel jit zase zabehat 🙂 uz se tesim az vyzkousim delsi trasu a zvladnu ji:) priznavam, ze tech 10 let koureni mi vubec nepomohlo, ale uz rok je to pryc a verim, ze beh pomuze s cistenim organismu. Mejte se pekne!

  2. Misak Barva napsal:

    Zdarec všem. Já začal vloni v říjnu s běháním. Začátky super, každej den 5 km… Po 2 měsících už jen 3x v týdnu, pak dvakrát… v únoru mi kamarádka řekla o půlmaratonu ve Varech. Běhal jsem furt sám, max vzdálenost 12 km… Největší chyba podle známého – ve čtvrtek jsem si dal 8 km kopec a v sobotu hurá do Varů 🙂 Lidi, kdybyste viděli tu atmosféru… Nejen že jsem to uběhl, ale posledních asi 150 metrů cílovou rovinku jsem dal sprintem 🙂 lidi hulakali jak splašeny 🙂 fakt pecka. Celou dobu jsem se držel vodičů 2:10, ale pak jsem se s pár klukama na 19. km zakecal a doběhl jsem v čase 2:16:43. Žádnej zázrak, ale na první maraton… A jak říkám, z 90% vás ženou jak lidi na trati, tak lidi okolo. Akorát ty Kenani, bo Nigerijci či co byli zač, to bylo trochu demotivujici 😀
    Jo jinak… Když jsem na stezce, zdravím všechny, i tu paní se psem jako první a nestalo se mi, že by někdo neodpověděl 🙂
    Běhu zdar 🙂

  3. miquel.jacquel napsal:

    Ahoj, Yves tak to má být. I mávnutí ruky člověka potěší, k tomu hezky úsměv a hned se běží lépe. Sakra, ať už mi skončí šichta a večer jdu na to. Tak běhu zdar

  4. Yves napsal:

    miquel.jacquel: Ahoj, já včera taky vyběhla na 7km, a na společnou cestu se připojoval v běhu mladý kluk, měla jsem v úmyslu ho pozdravit aspoň mávnutím, ale absolutně si mě nevšímal, koukal do země a pak mi ukázal záda a byl fuč. Ale aspoň už mám snahu. Halekat nebudu, ale mávnutí rukou mě nezabije..

  5. miquel.jacquel napsal:

    Ahoj. Tak dalších 6 km v nohou. Potkal jsem 1holku mladou(bez pozdravu), 1 pán stř.vek (bez pozdravu), 1 pán okolo 60 let a ten zdravil už z dálky,milý. Jinak já zdravim mávnutím ruky, reknu ahoj a lehkým kývnutim hlavy. A za běžce se taky nepovažuji, ale baví mě běhat a zdravit. Tak se mějte.

  6. Jean - Pierre napsal:

    Ahoj, já zdravím všechny i ty co jdou. Běhám po lese a protože lidé mají na procházce většinou dobrou náladu, tak z 90% odpoví. Jelikož běhám dost pomalu tak si o mě myslí asi cokoliv, ale je mi to tak nějak srdečně jedno. U nás začínají zdravit už i cyklisti a tak nebuďme bambulove vždyť je to příjemné když lidi na pozdrav odpoví. V Rakousku a v Německu je to normal. Mějte se krásně

  7. Yves napsal:

    Ahoj, já se přiznám, že nezdravím z jednoho prostého důvodu, že se nepovažuji za běžce, spíš takového šourala, a když vidím, jak někdo pohodově a oproti mě rychle běží, sice po očku koukám, okoukávám, ale nezdravím a neobtěžuji.. ale to jsem jen já, nevím jak ostatní. Jinak je to pěkný zvyk, když jsem začínala jezdit na motorce, tak mě taky všichni zdravili, zdraví se autobusáci, cyklisti, vlakvedoucí.. tak proč ne běžci?
    Můžu se zeptat, jak pozdrav probíhá? Zdravíte je Ahoj nebo mávnutím ruky, pokynutím hlavou?

  8. miquel.jacquel napsal:

    Ahoj, byl jsem včera běhat po 15 letech. Všechny běžce jsem zdravil a mě žádný. Je možné že už se běžci nezdravi??

Napsat komentář

*