Pomaloběh. Pokračování článku „Tak jsem začal běhat“.

20. 3. 2015 Ze života

Autor: OVal | Přečteno: 5 374x

Také se pro vás běhání stalo radostí? Pro mne ano. Taková pomalá plíživá radost. 🙂 Alespoň déle vydrží – si říkám. O svých úplných začátcích jsem napsal zde, a pokud by někoho zajímalo, jak pokračovala ta moje radost, zkuste číst dál.

Důležité je, že běhám. Pomaličku, ale přece. Nemohu o sobě říct, že jsem běžecký samouk, protože jsem se vlastně ani nikdy běhat neučil. Prostě jsem se na stará kolena rozběhl… Kdyby mne někdo vedl, tak by to nejspíš bylo v něčem jednodušší a mohl bych se některých problémů vyvarovat. Ale nevadí mi na to postupně přicházet sám, jen to někdy víc bolí. Má to také svoje kouzlo.

Po čtyřech měsících jsem si prodlužoval vzdálenosti, když to šlo. Nejraději jsem vždy běžel odněkud někam, mít nějaký cíl, kam musím. Na přelomu května a června jsem takto vyběhl hned po maturitním srazu po třiceti letech z Brna domů do Náměště. Byla to nádhera, vybral jsem si krásnou trasu, i když mi to trvalo celé dopoledne. Maraton to sice ještě nebyl, ale chyběl už jen kousek. Počítal jsem, že ho na začátku podzimu dám. Začal jsem plánovat, jak takový běh uskutečnit.

Organizované závody mne ale nelákaly. Jednak je tam moc lidí, a také neběhám na rychlost, ale na radost. A u toho radši zůstanu. Soutěžení jsem si užil v mládí ve veslování. Nepotřebuji se s nikým poměřovat. Snad jen s tratí, stezkou, trasou. Abych to dal. Takže zkusím nějaký běh vymyslet sám. Z hlavy se mi ne a ne ztratit lákavá představa proběhnout kaňony Chvojnice a Oslavy. To by byla paráda. A ještě jeden důvod mám, proč nevyužít hromadných běžeckých akcí a závodů. Nemohl bych běhat ve městě nebo velké skupině. Proč? Protože často běhám stylem „přískokem vpřed“. Určité věci z lidského trávení jsou při běhu v břiše prostě neudržitelné. 🙂 To je snad jediná nevýhoda u více zeleninové stravy.

V létě jsem ale běhání zas tak moc nedal. Ne, že bych neběhal, ale bylo to spíš takové udržování. Pořád něco bolelo. Nejvíc mne pronásledovaly problémy u pravé kyčle. Ne a ne přestat. To snad ne, přece běhání nemůžu nechat. Zatínal jsem zuby, ale víc než 10 km jsem raději neběhal. Spíš kratší trasu. Nakonec jsem se někde dočetl, že je potřeba při běhu dobře zatnout nejen zuby, ale i sedací partie. Potom problém může ustoupit. A musím říct, že se to potvrdilo.

Dny se pomalu krátily a venku se ochlazovalo. Nejvyšší čas s tím maratonem něco udělat. I když jsem na tom byl v květnu asi líp. Naplánoval jsem výběh na jednu sobotu. Trasu jsem ale musel změnit. V kaňonech Chvojnice a Oslavy bychom se utopili v blátě. Tak jsem vymyslel trasu většinou po náhorních písčitých rovinách směrem na Třebíč. Protože zde nešlo trasu vést po značených cestách, vytiskl jsem mapu, ale i tak jsem počítal víc s tím, že se bude muset běžet ve skupině, aby se někdo neztratil. Moc lidem jsem o tom raději neříkal. A nakonec to dopadlo tak, že jsme běželi dva. Jen švagr mi nedal košem a troufl si na můj pomaloběh. Až cestou jsem se dozvěděl, že už běžel osm maratonů… Ještěže jsem to nevěděl dopředu.

Běželi jsme na těžko, s baťůžky, ale s podporou cyklistického týmu. Manželka a kluci vyrazili se známými na obdobnou cyklotrasu – občas jsme se mohli potkat. Ale nebylo to jisté. Nakonec z toho bylo pomalých ale krásných 46 km. Potvrdilo se mi, že maratony se běhají především hlavou. V mém případě jsem na to nedokázal natrénovat. Jen hlava rozhodla, zda doběhnu. Nohy by to vzdaly už dávno. Od 24. km mne chytaly křeče a občas kolem projíždějící vlaky ve směru na Náměšť byly víc než lákavé.

Nakonec to ale přece vyšlo. Po schodech jsem ten den už raději nechodil, ale druhý den to bylo už OK. Že bych se ale do podobně dlouhé trasy zase brzy pustil, jsem si tehdy nemyslel. Časem jsem však zapomněl na vše špatné a zůstaly jen dobré vzpomínky. (Takže letos snad konečně ty kaňony Oslavy a Chvojnice zkusím dát. Termín už mám – 16. května, když počasí dovolí.) Kdyby mi někdo před rokem řekl, že ještě uběhnu maraton, tak bych asi vážně uvažoval o psychiatrovi – pro něj. Ale kdo je tady blázen? Raději budu mlčet. Ale toto bláznovství mám rád.

Běhám dál. Na Vánoce jsem si dokonce pořídil „Běhnu“ – takovou tu lidskou obdobu běhacího kola pro křečky. Vznešeně se tomu říká běžecký trenažér. Ale venku je venku. Je lepší být ve spojení se stezkou než s nekonečným pásem. Roztrhal jsem již dvoje běžecké boty. Musím ale přiznat, že ne podrážku, ale u kloubu palce na pravé noze… 🙂 Mám to od ploché nohy. Párkrát v životě jsem se už zkoušel u Stvořitele reklamovat, ale odpověď vždy byla ve smyslu: „Dost máš na mé milosti.“ A má pravdu.

Za první rok jsem naběhal 1550 km. Nic moc, ale mám z každého z nich radost. I když občas bolí.

Zjistil jsem, že vlastně nezáleží na tom, jak rychle běžím, ani jaké boty si vezmu. Ani na tom, zda běžím po asfaltu, nekonečném pásu nebo pěšinkou v měkkém jehličí, či mechu. Mnohem důležitější je radost z běhu. Když je radost, tak nebolí skoro nic. Nevím, jestli to mají na svědomí endorfiny, lepší postavení těla, uvolnění, ještě něco dalšího, nebo vše najednou. To „skoro nic“ je tam ale důležité. Kdyby nebylo co přemáhat, tak by to snad ani nebylo ono. Každopádně se to většinou rozběhá…

Ale běhám opravdu pomalu. Takový pomaloběh. Zaslechl jsem pro to i krásný výraz: „šnekování“. Vymlouvám se na to, že pes často zastavuje, že s sebou tahám foťák a při běhu fotím, že jsem si nestihl před během řádně odskočit… Ale ono to moc rychleji nejde ani bez těchto zdržovačů. Svůj hodinový průměr kolem 8 km si držím na krátkých i dlouhých tratích… Asi to už rychlejší nebude. Ale nevadí. Radost mám vždy, když vyběhnu. On prý člověk nepřestává běhat kvůli stárnutí, ale stárne proto, že přestane běhat. Tuto hlubokou pravdu asi nemůžeme brát absolutně na každého, ale při běhání se rozhodně stárne radostněji.

Pomaloběh. Pokračování článku „Tak jsem začal běhat“. – 4 komentáře

  1. Ála Svobodová napsal:

    Super články, jak ten první, tak i tento.. Jako čtenář a začátečník jsem vám při čtení strašně fandila.
    Podělím se o svůj, jestli můžu. Začala jsem před nedávnem běhat. Teď vlastně ukrajuji třetí týden, mám za sebou přesně sedm běhů.. A řekla bych, že mám zatím podobný styl, asi spíš k tomu první článku pomaloběh/chůze.. Chytrou aplikaci mám taky, ale nějak se potvora nechce chytat GPS, takže to stejně měřím na mapy.cz. Ale přiznám se, že mě to „šnekování“ zatím baví. Teď poslední zhruba 40 minut a 5 km… Ale doufám, že se to zlepší, musí, přeci jen mi je zatím jen čtvrt století 😀
    Díky za povzbuzení

  2. OVal napsal:

    Děkuji za povzbudivé komentáře. S květnovými kaňony to ale vypadá bledě, při sobotním průzkumu trasy jsem si uhnal únavovou zlomeninu zánártních kůstek. Kvůli brodům jsem si vzal na nohy minimusky a nohy na ně ještě nebyly dost zvyklé…Kaňony nejspíš budu muset odložit, stejně by to teď byla překážková dráha přes polomy… Tak to zbytečně nepřehánějte, ale běhejte v pohodě.

  3. Květa napsal:

    Hezky napsáno! Pobavila mne technika „přískokem vpřed“ i lákavé vlaky 🙂 Myslela jsem si že taky běhám, ale do maratonů mám opravdu hodně daleko. Hodně štěstí nejen v květnu na kaňony!

  4. Rosťa Gramskopf napsal:

    Máte krásný nadhled. vystihl jste podstatu běhu a i života. 🙂
    Hezký den.

Napsat komentář

*