Pocity a trable (vý)letního běžce

12. 11. 2014 Ze života

Autor: Pavel | Přečteno: 3 356x

Miluji léto a běh v létě. Na podzim a v zimě už to tak pěkně neběží, i když k zimě se ještě dostanu, proč ji mám přesto rád.

V minulém článku jsem popisoval, jak se mi krásně běželo v srpnu na horách, to jsem v podstatě sečetl a podtrhl letošní jarní a letní běh obecně. V tričku, vzduch kolem nádherně čistý, teplý, dlouhé dny a krátké noci, posezení u ohně a další a další pozitivní prvky letního běhání. Pro představu, už jenom z pragmatické věci, jako je doba tréninku, považte následující. Na 15 kilometrový trénink jsem vyrážel až kolem sedmé a vracel se za příjemného západu slunce. Ale bylo ještě mnoho světla! Kdepak teď po změně času v tomto nehostinném podzimním čase. Tu si vyběhnu na stejný trénink den po změně času ve čtyři odpoledne a strašně hořekuju nad tím, že již za hodinu v lese skoro nevidím na pár metrů před sebe! Inu, tu svítilnu budu muset pořídit. Aspoň nosím reflexní prvky, to bych doporučil úplně všem. Nic to nestojí a aspoň nikoho v autě nepřekvapíte a sebe neohrozíte. Být zkrátka dobře vidět není někdy na škodu!

Abych se ale vrátil k tomu, z čehož jsem se sám vyrušil a odbočil. Nejen kvůli tomu, že se brzo stmívá, je letní běžec nešťasten. Ale hlavně kvůli všudypřítomné mlze kombinované s neuvěřitelně nedýchatelnými zplodinami z průmyslových městských podniků a nazelenalých komínů. To je momentální realita. Žádný provoněný výběh jarní krajinou a poslech ptactva nešťastného sportovce v péřovce nečeká. Jen všudypřítomná mlha. Jediná možnost, jak se těmto nepříjemným nepříjemnostem vyhnout, je zase na víkend vyjet někde výš na chatu do hor, kam se ruka člověka tak lehce nedostane. I když šťourá, jak může. Ale ve městě je jí mnohem líp, tam si lebedí. To se potom dá zamilovat hluboko v lesích do písně a šustotu podzimních lístků…

Na jaře a v létě se mi ze všech tréninků stávají výlety, jedno jestli běžím jenom v parku. Na podzim se potřebuju opravdu někam fyzicky „pryč“ vydat. Mě to tak připadá, že lidé potřebují k životu vytopený dům na pětadvacet stupňů, zatímco mně stačí klidně o deset míň.

Zima je pak krásná sama o sobě, tu není třeba příliš hanit. Inverze opadne a lidé se nějak zklidní a je všechno tišší. Teda kromě několika dnů před Vánoci, to jsou všichni jak z Mrazíka.

Zimní vzduch prověří pořádně plíce letního běžce, aby nezapomněl na to, že neexistuje jenom teplíčko. Právě v zimě absolvuju vždy jedny z nejdelších tréninků, protože nehrozí žádné úpaly a úžehy, vše v pořádku člověk za těch několik hodin přežije. No, a pak se těší do tepla o to víc. Objemový trénink? Ha, kdepak. Nízkorozpočtové putování po krásných místech s vlastní vytápěcí jednotkou…

(Vý)letní běžec se teda těší nejen na letní běhy, ale i zimní. A podzimní? Ty se brzo přelejí v mrazivé peřeje. Dobré běhy všem!

Máte také podobné zkušenosti nebo chcete něčím přispět? Okomentujte nebo napište článek též!

P.S.: Tento článek jsem psal v kavárně a téměř po celou dobu byla spoluautorkou starší paní, která seděla blízko mě u protějšího stolu a vykouřila snad 4 cigarety. Ovzduší kavárničky si umíte jistě představit. Paralely mezi doutnajícími podzimními komínky tedy asi nejsou zrovna poetickou náhodou a jsou zde přítomny nějaké symbolické přesahy :). Začínám tušit, proč jsou ty kavárny k návštěvníkovi někdy až nepřátelské a to ani nemusí být kdovíjaký běžec nebo sportovec. Nebo „plícofil“. Nepotřebuji, aby byly restaurace striktně nekuřácké, většinou mi to nevadí. To asi ta obecná globální inverze, která tíží…

Napsat komentář

*