Recenze: Zrozeni k běhu

Autor: fv-admin | Přečteno: 4 136x

Zrozeni k běhu (2009; Born To Run – A Hidden Tribe, Superathletes, and the Greatest Race the World Has Never Seen) je první skutečně mezinárodní běžeckou knihou a bestsellerem. Nikoho však nepřekvapí, že pochází zrovna z Ameriky, ze země ultramaratonů. Před prvním začtením do knihy však nečekejte, že se vám pod ruku dostala nějaká dokonalá příručka od A do Z, jak správně běhat, jak se stravovat, jak sestavovat běžecké plány. Nic takového v knize nehledejte, je totiž paradoxní, že jedna z nejprodávanějších a celosvětově nejúspěšnějších knih o běhání nemá skoro nic společného se sportovní a výživovou metodikou. Nenaučí vás běhat, naučí vás však vaše běhání možná od základů přehodnotit na pozadí čtivé přípravy a průběhu „tajného“ ultramaratonu v Mexiku.

Autor Christopher McDougall, novinář se zkušenostmi z celého světa (i z válečných konfliktů) spolupracující s řadou amerických nejznámějších časopisů, odjíždí po stopách indiánskému kmenu Tarahumarů v Mexiku. Aby pochopil, jakým způsobem je možné, že tak efektivně a dlouho dokážou běžet – a co víc – bez žádného špičkového vybavení, sportovního zázemí, měření laktátových křivek nebo vo2max. Přivedla jej k tomu totiž samotná záliba v běhání, kterou objasňuje na začátku knihy. Ale kvůli jeho váze, bolestem nohou, které přičítá špatné obuvi, mu to z nějakého důvodu nejde. Nepomohou ani početné návštěvy u lékařů, kteří mu běh dokonce zakazují! Chce přijít na kloub tomu, proč to u Tarahumarů, podle všeho nejlepších běžců na světě, je jinak a žádnou speciální obuv a moderní výdobytky nepotřebují. Opět i tato kniha je cestou, opět vypráví příběh, kde nechybí dramatické zvraty ani kladní a záporní hrdinové.

Na cestách se autor setkává s Bílým koněm (Caballo Blanco), s Američanem, který poblíž Tarahumarů již léta žije, a nenásilně pokračuje ve vyprávění, jak se zrodila jeho idea uspořádat závod. Snaží se odkrýt Caballův charakter, zjistit, co je to za člověka, jaké k tomu má motivace. Nastiňuje a poodhaluje Tarahumarské běhání i způsob jejich života s minimálními zásahy moderní civilizace. Jak už jsem zmínil, s knihou Jez a běhej toho má Born To Run hodně společného, Christopher však mnohem detailněji pochopitelně líčí okolnosti „tajného“ závodu, než Scott, který se jím zabývá pouze v jedné kapitole. Také rozkrývá další aspekty osobnosti Scotta Jurka, jeho před-závodní rituály, další a další zajímavé detaily, které si čtenář uvědomí jen při znalosti obou knih.

Kniha je prošpikována vědeckými fakty a historickými odbočkami a analýzami. Nás potěší zejména zmínka o Emilu Zátopkovi, kterému se v knize autor věnuje na několika stránkách. To potěší rozhodně každého českého čtenáře, protože máme v tomto bestselleru také nějaké „české“ zastoupení, když je Emil Zátopek opravdu vnímán jako jeden z největších světových běžců historie na celém světě.

Kniha není pouze o minimalistickém běhání

Je však s podivem, že o Zrozeni k běhu slyším téměř výhradně ve spojení s minimalistickou obuví, na kterou tam zase není takový prostor, jak se může zdát. Spíše než o minimalistických botách je to studnice zážitků zasazena do širšího kontextu amerických, respektive světových ultratrailů a příběhů výrazných individualit, které stojí za to, aby je McDougall vměstnal do knihy a tak vyprávěl kus běžecké historie. Samozřejmě také o bosé technice běhu a antropologických předpokladech člověka, který byl k běhu stvořen.

Až po polovině knihy se autor dostává k problémům s běžeckými botami a nastiňuje některé „nepříjemné pravdy“ jako „1. nejlepší obuv je ta nejhorší, 2. noha je nepřekonatelná, 3. lidé jsou konstruováni tak, aby běhali bosí.“ Tyto kapitoly jsou velmi hutné a ve své podstatě argumentačně nejpreciznější. A zřejmě nejdůležitější, protože ovlivnily celý svět běhání, i když je z nich pochopitelně cítit problém.

Je třeba si uvědomit dvě věci: proč se někteří tak úzkostlivě drží přesvědčení, že běhání v běžeckých botách je škodlivé a jsou nejčastějším důvodem ke zranění? Je to extrémní forma uvažování. Znáte jistě běžce, kteří běhají celý běžecký život v botách a zraněni nikdy nebyli. Tarahumarové, kteří běhají téměř bosí (mají jen speciální sandály), však tímto způsobem běhají a chodí odmalička, takže jejich chodidlo je na chůzi a běh bez bot zkrátka zvyklé a připravené. Co se však asi stane, když si čtyřicátník jednoho dne usmyslí, že už boty nepotřebuje a chodil by do práce nebo i běhat bos, navíc když se jedná o začátečníka? Jak dlouho by mu to asi vydrželo a bez zranění… Stejný extrémní způsob výkladu může nastat i u běžeckého oblečení. Proč neběháme nazí, když je pochopitelné, že všechny trička a kalhoty, byť z těch nejfunkčnějších materiálů, na kůži vadí, protože nedochází ke stoprocentnímu „dýchání“ a odvětrávání pórů?

Od běžeckých bot pak pokračuje k tréninku obecně a výživě, ale opět se této problematice, spolu s antropologickými předpoklady člověka „zrozeného k běhu“, nedostává tolik prostoru, nicméně v těchto kapitolách pak odkrývá ideu celé knihy Zrozeni k běhu a vše směřuje k popisu a přípravám závodu v Měděných kaňonech, o němž píše také Scott Jurek.

Osobně pokládám Born To Run za příběh, ve kterém hraje nejdůležitější roli nastínění příprava i průběh „tajného“ závodu v Mexiku s Tarahumary, kterého se i McDougall zúčastnil. Už o moc méně jej považuji za přímou propagaci bosého běhání nebo minimalistické obuvi, za což bývá často mylně považován, protože v kontextu celé knihy se jedná o okrajovou záležitost.

Napsat komentář

*