Už běhám i já

26. 7. 2014 Ze života

Autor: Karel R. | Přečteno: 6 000x

Tento článek má jediný cíl – povzbudit vás, kteří chcete běhat, a nějak vám schází odhodlání.

Nedávno mi bylo 35 let. Ne že bych byl kdy nějaký sportovec, spíše obráceně, ale na gymplu a vysoké škole jsem miloval silniční cyklistiku. Za sezónu jsem našlapal i přes 4000 km. Ostatní sporty jsem spíš jen zkoušel, někdy na pár týdnů, někdy i třeba na celý rok. Kolečkové brusle, běhání, tenis. Vážil jsem nějakých 80 kg při 186 cm. Pravda, byl jsem i mladší, a na kondičku jsem si tenkrát nestěžoval.

Nyní, o pár let starší, o 15 kg těžší a po nějakých 8 letech proseděných u počítače a proježděných v autě do práce a domů, jsem začal pociťovat něco, o čem jsem dříve jen slýchával. Nepříjemným zážitkem se stalo třeba i zavázání bot, nebo lehnutí si pod auto kvůli výměně výfuku. Doběhnutí trolejbusu jsem pak rozdýchával snad hodinu. Začala mě jímat hrůza, že s tímto tělem musím ještě pár let žít, a jestli to takto půjde dál, bude snad i hůř.

Musím nabrat kondičku. Začnu běhat.

Koupil jsem si běžecké boty s pocitem, že když utratím 1800 Kč, tak to bude běhat tak nějak samo. To byl únor 2013. Vyběhl jsem dvakrát, pokaždé tak 2 km. Spíš to bylo ale trápení, pár kroků rychleji, pak hodně zpomalit. Moje tělo je fakt v háji. Pak další den sněžilo, další den jsem byl dlouho v práci, další den byla moc velká zima a tak dále. Zkrátka snaha sám sobě si namluvit, proč zůstat doma a nic nedělat. Toto mi bohužel vydrželo až do léta 2014.

Proč jsem začal běhat teď už se vší vervou a snad delší výdrží než pár dní, mělo kromě snížení hmotnosti a zlepšení kondice i další důvod, pro mnohé asi nepochopitelný. Rozhodl jsem se stát se pravidelným bezpříspěvkovým dárcem krve. A asi je to nesmysl, ale nějak jsem si řekl, že chci, aby moje darovaná krev nepocházela z těla, které hýbe jen myší u notebooku a tlačítky klávesnice. Chci darovat krev z těla, které se může rozeběhnout bez infarktových stavů a na které se neštítím podívat v koupelně v zrcadle. A tak to začalo.

Musím potvrdit všem, že začátky jsou fakt těžké a deprimující. Běhám zatím asi měsíc, 3x nebo 4x týdně asi 5 km. Žádný tréninkový plán, žádné přehnané cíle. Běhám tak, abych neztratil plíce. Když můžu, běžím, když ne, jdu. Žádné přepálení tempa, žádné velké násilí. Na pohodu. Kochám se přírodou. A kochám se i tím, že toho uběhnu najednou o kus víc než na začátku. Asi to půjde pomalu, ale už teď cítím drobné zlepšení. A to je velmi povzbuzující.

Hlavně žádné výmluvy. Jakmile cítím, že se mi nechce, vypínám mozek a jdu pro boty a šortky a honem ven. Zatím jsem byl vždy po pár set metrech rád, že mě lenora nepřemohla.

A závěrem můžu běhání doporučit všem – zkuste se přemoci a párkrát vyběhnout nebo klidně spojit běh s procházkou po lese. Je to úžasný pocit čisté hlavy, propoceného trička a únavy po takovémto „sportovním výkonu“. Kdo to nevyzkouší, neuvěří, věřte mi a zkuste to :-).

Už běhám i já – 6 komentářů

  1. Tereza napsal:

    Ahoj,opravdu pěkný článek asi mluví za hodně lidí co to četli. I za mě :-). Učím se zapojit běh do mého každodeního života.

  2. Petr002 napsal:

    Ahoj
    Držím ti palce opravdu moc… Taky jsem „začal“ běhat… ale to je na dýl… však si přečti můj článek Když přestanete běhat a pochopíš.
    Jdi do toho a nepřestaň
    Petr
    PS jestli můžu poradit kup si pořádný suplementy (na kolena, srdce, svaly) to jedinný ti ze začátku hodně pomůže aspoň mě to teď hodně dává…
    PS2 kdyby to šlo tak si koupím i pořádny antidepresiva:-)

  3. Míša napsal:

    Karle, díky za článek, zkusím to! Hlavně toto: „Hlavně žádné výmluvy. Jakmile cítím, že se mi nechce, vypínám mozek a jdu pro boty a šortky a honem ven“

  4. Jitka napsal:

    Taky souhlasím..ale taky chápu, že tento typ pohybu asi není pro každého, nicméně já bych ty endorfiny a pocit, když si dám po běhu sprchu nevyměnila 🙂

  5. Jiřka napsal:

    Musím souhlasit také. Jako bych viděla sebe samu :-)Běhám teprve chvíli a vidím na sobě jak se zlepšuji a každé i malé zlepšení mě motivuje k dalšímu vyběhnutí.
    Nejhorší u mě je překonat lenost a vyhecovat se k vyběhnutí..
    Držím všem palce, ať vydržíme!! 🙂

  6. HADICE napsal:

    Naprosto se vším souhlasím, jako bych ten článek psala já, akorát v ženském podání. 26 let jsem přicházela o ten báječný pocit po běhu, jak já se ochuzovala!!!
    Držme si vzájemně palce, ať nás to pohlcení neoupouští 🙂

Napsat komentář

*