2. část – O prvním týdnu běhání po třiceti letech neběhání

První vyběhnutí

(ale ne, zatím jen příprava)

Tak abych nepředbíhal. Prvnímu běhu předchází příprava. Výběr trasy a výběr oblečení. A abych to zároveň neprotahoval – udělal jsem jen dvě chyby ze dvou možných.

• a) výběr trasy
  Otevírám mapu a plánuji si trasu v blízkém okolí (Vinoř, vinořský lesík, ctěnický zámek, ještě kus polní cesty až k silnici a zpátky po stejné trase.) Celkem 6 km. Přijde mi to napoprvé dost, ale cestu dobře znám. Běžně tam chodíme na procházky – je to vlastně kousek od našeho domu.
  Již ve vinořském lesíku je mi jasné, že bude třeba upravit plán. A to razantně. A kdo ví, zda to pomůže…
• b) výběr oblečení
  Už několikátý den je ošklivo. Neustále prší nebo déšť minimálně hrozí. Nechci nic podcenit. Sázím na šusťákové kalhoty, ale nevím co a kolik toho na horní část těla. Po poradě se ženou jsou mi razantně doporučeny dvě vrstvy moiry, slabá nepromokavá bunda a čepice, taktéž z moiry.
  Neprší, teploměr ukazuje 15 stupňů. Je 7 hodin večer…
  V následující hodině teplota dramaticky poklesne o jeden stupeň.
  Smlouvám.
  Ukecal jsem jen to, že to spodní moirové triko bude s krátkých rukávem a z teplé čepice je kšiltovka. Jak se brzy ukáže, ukecal jsem proklatě málo…

Konečně vybíhám

• Po hodině brouzdání na internetu
• Po hodině strávené trapným pobíháním v obchodě sem a tam v různých botách
• Po hodině plánování trasy a výběru oblečení.
• Konečně vybíhám.
• Mé první seznámení s během bude trvat přesně dvacet minut.

Kdybyste se mě zeptali předem, přijde mi to jako krátká doba.
Nyní, tři hodiny po svém výkonu, jsem pyšný. Doběhl jsem zpět domů.
Kdybych nedostal přesně v okamžiku, kdy jsem vyběhl, SMS od CNN, myslel bych si, že jsem běžel minimálně dvakrát tak dlouho.
Spolu s Haiťany děkuji Michelle Obamové, že je neplánovaně navštívila. A CNN děkuji za tuto zprávu.
Kdybych nepodlehl nátlaku ženy, neměl bych s sebou mobilní telefon.
A za pět minut běhu bych byl v parku nervózní, že si případně nemám čím přivolat záchranku…

Co dodat?

Trasu jsem změnil. Polní cesta tam a zpět odpadla. A ze Ctěnic je dvakrát kratší cesta zpátky po silnici než parkem. Co na tom, že o běžcích na silnici večer za volantem prohlašuji, že to jsou sebevrazi. Šance na přežití oproti podstatně delší cestě parkem zpátky byla alespoň nějaká.

Oblečení jsem nesvlékal. Ne, že by k tomu nebyl důvod. Tričko a šortky by byly tou správnou volbou. To nic nemění na tom, že jsem se bál zastavit, v běhu se svlékat neumím a ruce jsem měl těžké i bez kšiltovky, mikiny a bundy v nich.

Vzhledem k neskutečnému teplu mě také velmi překvapilo kolik lidí ještě topí. Auta na silnici ani zdaleka tolik nesmrděla jako kouř z domů poblíž parku.

Na závěr jen tři myšlenky, které mi prolétly v druhé půlce běhu hlavou:
První: „V dálce vidím naše sídliště. Ještě kilometr a jsem tam.“
Druhá: „Už jsem u hřiště, snad mám vyhráno. Za pět minut bych byl doma i chůzí.“
Třetí: „Běžím kolem popelnic, to je jen pár kroků od vchodu do domu, to už snad i doběhnu.“
Tak za tu třetí myšlenku, za tu se opravdu stydím 🙂

Za těch 3,7 kilometrů se naopak nestydím vůbec.
A vlastně ani za závazek na zítra: „Zítra to totiž nebude ani o metr více…“

Napsat komentář – zatím žádný komentář, buďte první!