Běh – životabudič a závislost

9. 7. 2009 Ze života

Autor: Blani | Přečteno: 8 527x

Už od dětství jsem hrozně ráda běhala. Ať jen s kamarády kolem baráku, při hraní na babu nebo za klukama, nikdy mi to nedělalo problém a bavilo mě to. Můj taťka mě do běhání tlačil už od malička, vždycky ze mě chtěl mít sportovkyni. Sám je totiž fanatik do sportu, konkrétně do běhu. Trénovali jsme spolu každý večer, zpočátku jen tak zlehka. Žádná honička, ani vzdálenosti nebyly až tak závratné a ohromující. Neměla jsem tenkrát pořádný boty, běhala jsem pouze ve svých starých keckách, ze kterých jsem měla brzo bolavé a nehezké puchýře. A tak jsme společně jednoho dne zajeli do obchodu se sportovní výbavou, kde mi byly zakoupeny ty nejdražší boty, které jsem kdy dostala. Najednou se mi běhalo jako po mechu, nic mě nebolelo, bylo to super. Musím přiznat, že kvalitní boty dělají opravdu hodně. Každý den se mi zlepšovala kondička, svaly se tvarovaly a běhání pro mě byla radost a skvělý zabiják nudy. Byla to má závislost.

Kdykoliv jsme měli ve škole závody, musela jsem se přihlásit. Touha po vítězství a pořádném protažení byla silná a brala jsem to jako vhodnou příležitost srovnat síly s konkurencí. Nejsem zrovna vytrvalostní typ, pokud vyloženě nemusím. Proto jsem vždy skončila na startovní pozici v závodní dráze štafety nebo jako sprinterka v běhu na 60 m. Tyto disciplíny jsem měla nejraději, dají vám pořádně do těla. Už jako malá holka jsem byla ráda středem pozornosti a často se předváděla. Pokaždé, když zazněl výstřel ze startovní pistole, vyběhla jsem jako nametený blesk a užívala si těch pár vtěřin slávy, kdy mě sledovalo několik desítek, ne-li stovek, párů očí a já byla ve svém živlu. Exhibicionismus mám tak trochu vrozený. Ten ohromný dav tleskajících a hvízdajících lidí jakoby mě popoháněl do cíle. Vždy jsem doběhla s jazykem na věstě, funící jako parta uřícených chlapů, někdy se zlatou medailí na krku, jindy zase ne. Když se nezadařilo, mrzelo mě to. Sice se říká: Není důležité vyhrát, ale zůčastnit se, ovšem na mě to asi moc neplatí. Buď výhru nebo nic. A tak jsem jezdila na každé závody, denodenně běhala a budovala si na tomto úžasném sportu závislost. Když jsem měla problém, šla jsem se proběhnout, pročistila jsem si tím hlavu a byla jsem v pohodě. Běh se stal mým, dá se říct, životabudičem.

Čas ale neúprosně běží stále vpřed a mě přibývají roky. Na závody se už nedostanu, z tohoto krásného období jsem vyrostla. Ale ani nemožnost závodit a poměřit síly s jinými sportovci mi nevezme mou lásku – běh. Mám sice už méně času než dříve, ale na svou závislost si ho najdu pokaždé. A navíc poslední dobou neběhám sama – mým společníkem se mi stala fenka Besinka.

Sdílet článek na facebooku

Štítky

Hodnotit článek

(12 hlasů, průměr: 4,17 z 5)
Loading...

Napsat komentář

*